Karel Plíhal. Písničkářský poklad uprostřed Duhy

Melodická hudba a hravá poezie: tyto dva pilíře drží pomyslný most, který spojuje opačné břehy řeky. Stavitel mostu, písničkář Karel Plíhal, k sobě trpělivě a promyšleně skládá jednotlivé stavební kameny: slova, rýmy a akordy, tak aby byl ve výsledku most co nejpevnější a aby lidé neměli důvod volit k cestě z jednoho břehu na druhý most jiný. Takových mostů již během své kariéry folkového písničkáře postavil Karel Plíhal několik desítek, díky čemuž se na současné české folkové scéně stal uznávaným a respektovaným umělcem. Ve čtvrtek zavítal v rámci své koncertní šňůry do prostějovského Klubu Duha. Náš Týdeník u toho samozřejmě nesměl chybět.

Jak často míváte takovou koncertní šňůru, jako je ta z letošního podzimu?
Koncertuji takto vlastně v průběhu každého roku, některé měsíce jsou obsazenější, některé volnější. V průměru to vychází tak na čtyři koncerty měsíčně. Ze zkušenosti už vím, že třeba leden a únor jsou takové mrtvé měsíce, kdy lidé moc nechodí.

Hrajete na Moravě rád?
To vůbec nesouvisí s místopisem. Hraji rád kdekoliv, nemám vyhraněná místa. Je mi to úplně jedno, republika je malá. Já se celý život někam stěhuji, trávím spoustu času po hotelech, takže jsem oproštěn od nějakého extrémního sentimentu. Ale Prostějov se mi líbí.

Znáte to u nás?
Jezdíval jsem sem na dovolenou k Plumlovské přehradě, na hotel Zlechov. Jinak znám Prostějov tak zběžně, pár kaváren, muzeum, nádraží…

Vracíte se sem v rámci koncertů pravidelně?
Jednou za rok až dva podle toho, jak se dohodneme s pořadateli.

Míváte po třiceti letech koncertování ještě vůbec trému?
Samozřejmě.

Děláte si dramaturgii koncertů sám?
Ten průběh je vesměs podobný. Já si to nepíšu, nemám to nikde na papíře. Hraji a mluvím z patra. Mám ty koncerty zažité, když mám ale pocit, že jsou už moc schematické, tak je jednou za půl roku obměním, ať jsem ve střehu i já. Je zdravé být ve střehu.

Jak vznikají vaše texty? Co je vám inspirací?
Inspirací jsou texty samy o sobě. Píšu tak nahodile… třeba během koncertních šňůr nápady do mobilu. A doma si to přepíšu do notýsku. Počítač je negativní energie, podle mě.

Vidíte, já myslela, že je spíš mikrovlnka negativní energie.
Něco se tam prostě děje, nefunguje to.

Jak často vzniká píseň, kterou pak hrajete?
Já hraji vše, co si napíšu, nemám žádný odpad. Spíš si tu písničku nějak vychodím, usadím, a když je ve stavu, abych ji předvedl veřejně, tak ji rád zahraji.

Jak často se to děje?
To se nedá naplánovat ani zobecnit. Nenapíšu třeba rok nic, a pak najednou vznikne šest textů zároveň. To není práce, to je spíš čekání na něco…

Máte radost, že na vaše koncerty chodí tolik mladých lidí?
Určitě. To je štěstí. Kdyby chodili pouze vrstevníci, tak by to bylo podezřelé.

Některé vaše texty jsou hodně moderní, zřejmě proto.
Žiji v moderní době, takže to logicky prosakuje i do mých mozkových buněk.

Během koncertu jste říkal, že jste introvert, že když potřebujete mezi lidi, jdete na hřbitov. Je to pravda, nebo stylizace?
Hřbitov je uklidňující a je zdrojem inspirace.

A jste teda introvert?
No asi jo. Jak s kým, jak ve které společnosti. Ve svém přirozeném prostředí jsem spíše extrovert. S cizími lidmi se stahuji a nejsem nijak zvlášť komunikativní.

Chystáte teď nějaké nové album?
Nedá se říct, že bych chystal… až prostě uzraje čas, tak zase něco natočím. Dopisuji písničky, ještě mi jich pár chybí, a až to přijde, tak je natočím. Nemám kam spěchat. Razím teorii, že radši jednou za pět let pořádnou desku než točit každý rok něco, jen aby to bylo. Taková deska by mě pak strašila do konce života.

Máte některé ze svých písniček radši?
Mám oblíbené všechny, co jsem dnes hrál. Vybírám si ty, které by z mých úst měly působit důvěryhodně. Samozřejmě se už dnes nemohu stylizovat do některých písní z mého mládí, to nejde. V nových písničkách mám nové výrazové prostředky, baví mě, jsou mi blízké.

Jaký je rozdíl mezi koncertováním v devadesátých letech a dnes?
Teď se mi hraje lépe. Hodně jsem se zlepšil ve hraní na kytaru a mám přirozeně více zkušeností s koncertováním. Dnes z toho mám větší radost než tehdy. Předtím to bylo takové spontánní, amatérské. Teď se snažím, aby to bylo po všech stránkách v pořádku.

Plíhalovy písně jsou de facto zhudebněné básně. Bez doprovodu hudby je můžeme číst jako poezii. V repertoáru písní Karla Plíhala nalezneme jak písně s obvyklými tématy jako děti, společenská kritika, erotika nebo mezilidské vztahy, tak písně s náměty nevšedními: autorské monology, rozhovory se zvířaty či písně s pohádkovou tematikou.

Myšlenku svých písní nezpracovává písničkář společensky konfrontačně, nýbrž s laskavým humorem a sebeironií. Texty Karla Plíhala jsou posluchačsky oblíbené hlavně pro svou nekonfliktnost a apolitičnost. Plíhal častěji opěvuje věci a skutečnosti krásné a pozitivní, stinnou stránku života (jako námět) ponechává nepříliš rozsáhlé části svého repertoáru. Všímá si zdánlivých malicherností a pointuje banality. Obyčejné věci popisuje se svéráznou kreativitou, v rámci běžného tématu dokáže vytvářet nevšední poetické obrazy.

Plíhalovy písně lidé poslouchají už bezmála třicet let, přičemž lze s určitostí říci, že ještě léta budou. S velkou pravděpodobností můžeme konstatovat, že nás dokonce přežijí, jak to již naznačil sám písničkář v úryvku z písně Ráda se miluje: „Psáno je v nebeské režii, a to hned na první stránce, že naše duše nás přežijí, v jinačí tělesný schránce.“

Monika Petrlová

(Týdeník Prostějovska, 10.11.2010)