K. Plíhal: „Svou první desku mám rád…“

Otrávený nefunkčními ?parkomaty? na kroměřížském náměstí usedám spolu s Karlem Plíhalem v docela rušné hospůdce. Je poledne. Začíná mi docházet, že pro rozhovor tu moc klidu nebude. Před chvilkou jsem měnil drobné v nedalekém obchůdku a prodavačky si tam povídaly o skvělém včerejším Plíhalově koncertě. Ráno mi volal kamarád s dotazem: Jaké to bylo? Opravdu zážitek, odpověděl jsem. S jakou lehkostí dokáže jediný člověk na pódiu lidi rozesmát a vzápětí roztesknit, to bere dech. Tento chlapík s dobráckým kukučem, rozpačitým úsměvem, virtuózní kytarista, hravý textař a rozpustilý básník, patřil středeční poledne jen čtenářům týdeníku.

Když se v Supraphonu rozhodli v roce 1985 ve studiu Čs. rozhlasu vydat tvou prvou desku, patřil jsi už tehdy k poměrně známým koncertním písničkářům své doby. Zavzpomínej, prosím, s jakými pocity jsi tenkrát poslouchal černý vinylový výsledek nazvaný jednoduše Karel Plíhal? Vždyť v těchto časech bylo vydání vlastní autorské desky skutečně mimořádné. Kdo ti tehdy k desce pomohl?
V té době to bylo štěstím něco natočit. Měl jsem z toho samozřejmě radost. Byl jsem obklopen přáteli muzikanty, takže i ta práce na desce byla radostná. Už si ani nepamatuji, kdo nám tehdy jako první řekl, že jdeme do studia. Výrazně nám pomohl hudební ředitel studia Čs. rozhlasu v Českých Budějovicích Ivan Pokorný. Vlastně díky němu jsme desku natočili. Točilo se s olomouckými muzikanty, členy Plíharmonie, se kterými jsem hrál, takže to byl určitě svátek. Po vydání jsem měl strach, jestli jsem to nepřehnal s aranžemi, jak to lidi příjmou, protože do té doby jsem se prezentoval hlavně s kytarou. Zpětně se ukazuje, že tato deska je laskavá a mám jí rád.

Hraješ písně z prvního alba na koncertech? Měníš aranžmá starších písní?
Já to obměňuji, hraju nové písničky, ale ty staré kvůli tomu nezavrhuji. Snažím se být spravedlivý ke všem svým obdobím a i ty starší písně mám rád. Je logické, že když hraji písně z prvého alba sám, mění se podle možností.

Prvotinou jsi sám sobě nasadil laťku opravdu vysoko. Jak se ti pracovalo na desce další? Ta vznikla tuším v roce 1989 a nese kromě tvého jména též jméno Emila Pospíšila. Jak se na tomto albu Emil podílel?
Kytarovou hrou, osobností, byli jsme nejen kolegové muzikanti, ale i přátelé, takže tam to jiskřilo. Emil byl vzácný, pokorný doprovázeč, hrál s více muzikanty a byl to především vzácný člověk. Těm nahrávkám na druhém albu dal duch, cit, byl talent od přírody. To se nedá naučit.

Přišla devadesátá léta. Pro písničkáře kovaného totalitním cenzorem musel být nástup svobody zajímavou dobou. A zároveň těžkou. Lidí na koncertech ubývalo. Jak ses s tímto obdobím porval? Jaký byl o vás zájem?
Řekl jsem si: Fajn. Hraní je skvělý, ale čím se budu živit? Nějak podvědomě jsem se snažil to oddělit. S Emilem Pospíšilem jsme začali dělat reklamní písničky, pořídil jsem si vlastní studio, řekl jsem si, že vlastní hraní si nechám jako koníčka, pro případ, že by lidi nechodili. Člověk tehdy nevěděl, co vlastně příjde. V našem studiu jsme dělali například Nohavicu nebo Ebeny. Klientela tehdy byla.

Všiml jsem si, že při koncertu nechceš být ničím rozptylován. A přitom v jednu chvíli vyvoláš u publika záchvat smíchu a pak, několik vteřin poté, dokážeš lidi rozněžnit. Jak se vypořádáš s divákem, který má určitou setrvačnost a smíchem přesahuje dál, než potřebuješ?
Tak to je pocta, pokud diváci reagují takto. A když se bavíme o vyrušování při koncertu, tak bacha, to je nedorozumění. Mě to až tak neruší, ale ruší to diváky. Ti si zaplatili. Já nejsem zas takový magor, abych musel mít totální klid kvůli sobě, to ne. Jde mně o to, aby lidi z koncertu něco měli.

Stojíš před divákem sám. V jednu chvilku mi přišlo, že ses rozesmál a odboural sám sebe. Stává se ti to?
Někdy jo, když jsem v dobrém rozmaru a v dobré náladě, tak jo.

Jakou knížku si bere Karel Plíhal do postele před spaním?
Ehm … knížku nebo ?? (bujarý smích) Tak tedy knížku. Mám s sebou několik knih, takže podle nálady. Většinou knihy o astronomii, která mě amatérsky baví, kromě toho mám poezii. Dále slovník synonym českého jazyka, kdybych se náhodou dokopal k tomu, že bych chtěl pracovat i na šňůře, kde je těžké se soustředit. Pak mám rád Douglase Noela Adamse a jeho Stopařův průvodce Galaxií. Je to takový ?pel-mel?. Ale na šňůře je člověk tak vygumovaný, že většinou čumí jenom do zdi.

Máš knihu, ke které se vracíš?
Jednu ne, je jich asi dvacet. Vesměs poezie. Kainar, Skácel, Nezval. Si v tom listuju, nahodile, jak někdo listuje v bibli, já si listuji v poezii. Nacházím si tam svoje místa, která mě zrovna v tu chvíli osloví.

Vydal jsi knihu básniček Jako cool v plotě ilustrovanou kreslířem Miroslavem Bartákem. S Plíharmonií jsi však exceloval i s povídkami. Na včerejším koncertě jsi jednu dokonce četl. K tomu se nevrátíš?
Četl jsem jen tu jednu. Ta mě baví. Ale nedá se psát na povel. Já nevím, jestli bych to ještě dokazal. Ani jsem to vlastně nezkoušel. Třeba to někdy zkusím. To jsou ale spontánní záležitosti. I ty básničky, to se nedá vymyslet tak, že si řeknu: Udělám báseň. To neudělám zrovna nic. To chodí nahodile.

Co si myslíš o současných moderních technologiích v souvislosti s hudbou?
Já nevím?, zastav to chvilku, já si to promyslím. (Po chvíli.) Mně se líbí trend nakupování hudby přes internet. Hlavně do budoucna, až to bude fungovat, jak má. Je to jako by se vrátila doba singlů ze šedesátých let, kdy si člověk napíše písničku a hned ji může prodat. Spousta kapel si teď udělá CD, na kterém je několik hitů a zbytek je vata. A tohle vlastně odpadne. Člověk si koupí právě jen tu píseň, která se mu líbí, která je dobrá.

A klasická CD? Tvá alba se dají na internetu koupit i pod dvě stovky. To je hezká cena.
Klasické CD asi půjde pryč, protože je to věc nabídky a poptávky. Deska bude sloužit k propagaci koncertů. Na druhou stranu mi vadí ten hlas českého lidu, kdy každý kecá do toho, za kolik by se měla deska prodávat. Lidi si musí uvědomit, že vznik CD stojí nějaké peníze. Z prodeje vila nebude, ale chce to, aby se alespoň náklady vrátily. Myslím si, že internetový prodej bude spravedlivý a že se bude prodávat to, co se lidem líbí jednotlivě. Myslím to tak, že doba celých alb skončí.

Teď frčí formát MP3? Dá se srovnat ten zvuk se starou černou analogovou deskou?
Logicky je analogový signál dynamičtější než digital. Slyšet je to, když si pustíš klasickou černou desku. Ta má větší frekvenční a dynamický rozsah. Když si pak uvědomíš, že kapela natočí desku v jednom evropském studiu, pak ji mástruje třeba v Londýně na strašně drahých mašinách a lidi si to pak doma přepíšou do těch MP3, tak je to až legrační.

Antonín Kuzník

(Týdeník Kroměřížska, 17.2.2009)