Plíhal: Deska je zakrývací manévr

Roční pauza. Takový pohov si ve svém uměleckém životě dává Karel Plíhal, jeden z nejznámějších českých folkařů, kteří tento žánr posunuli od ohňů a Port k hudbě s ambicemi i vyššími posluchačskými nároky. „Člověk po čase sklouzne do určitého stereotypu a to je špatně,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Plíhal, kterému minulý měsíc vyšla kniha jeho básniček s názvem Jako cool v plotě.

Na konci letošního roku hodláte na rok přerušit koncertní činnost, údajně za účelem přípravy materiálu na novou desku. Co máte v plánu?
Tím, že budu mít rok pauzu, nemám v plánu v podstatě nic. Příprava nové desky je zakrývací manévr, abych mohl doma relaxovat a přemýšlet, co dál. Samozřejmě, pokud u toho mimochodem vznikne deska, tak budu rád.

Pakliže nová deska v příštím roce opravdu vznikne, jaká by mohla být? V čem hledáte inspiraci?
Já nic nehledám. Spíš čekám, až si mě něco najde. Neumím psát na povel a nepřijde mi podstatné plánovat věci. Vytvářím si spíš podmínky k tomu, abych si mohl odpočinout a dělat něco tak, abych se na to těšil, než abych pompézně vykládal o svých projektech. Toho nejsem schopen, neumím dělat ve stresu. Nejsem nikde vázaný, nikdo na mě netlačí, tak si to vychutnávám.

Člověk odpočívá, když potřebuje a rok je docela dlouhá doba. Unavuje vás už hraní?
Nejsem unavený, jen si myslím, že je to tak správně. Člověk časem sklouzne do určitého stereotypu a to je špatně. Je potřeba ten domeček celý rozbít, seskládat ho znova a nejlépe tam přihodit ještě pár nových kostek.

V nedávné době vyšla knížka básniček s názvem Jako cool v plotě. Kolik jich v knize je?
Asi sto padesát.

Vaše básničky ale už dlouho předtím kolovaly po internetu.
Ne všechny. V knížce je určitě tak dvacet nových, které nejsou tak prvoplánově vtipné, ale já je mám radši. Nechtěl jsem se v knížce prezentovat jenom jako veselý Karel. Skládat básničky je pro mě hra, takové cvičení, můžu vám tady toho vymyslet, kolik chcete. Je to jako když fotograf fotí nazdařbůh ledacos a pak si z toho v klidu vybere jednu fotku, tak si vyberu jen to, co ve mně něco evokuje, co není prvoplánové nebo jen nějaký blábol s absolutním rýmem.

Dá se srovnat psaní básničky s psaním písňového textu?
V mém případě je to úplně to samé. Texty jsem vždycky dělal stejným způsobem, jen s tím rozdílem, že básničky jsou krátké útvary, které mě už nikam dál nedovedly. Mohl bych to nějak prodloužit a mohl jsem mít sto padesát nových písniček, ale je to trochu jiná disciplína.

Napadají vás básničky přímo na koncertech?
Ne, to nejde. To bych si hodně fandil, až takový improvizátor nejsem. Ale hodně si básničky píšu třeba do mobilu, když mě něco napadne. Z mého pohledu to není žádná věda ani nic nového. Vždycky jsem vzhlížel k pánům Vodňanskému a Skoumalovi, kteří básničkami prokládali své koncerty. To jsou moji velcí učitelé a já jdu v jejich stopách. Tím, že říkám básničky na koncertech, mám hojně navštěvované autorské čtení.

Básničky, které jsou v knížce, považujete za prověřené?
Hlavně jsou všechny moje, protože na internetu byla spousta básniček pod mým jménem, které jsem nesložil. Za básničkami v knížce si stojím, momentálně tedy sedím. Moc se mi taky líbí grafické zpracování a ilustrace. Pan Barták to udělal dobře, velmi rád jsem se s ním seznámil. Na knížce je myslím vidět, že se máme rádi, že to není čistě pracovní. Grafiku dělal jeho syn Štěpán, kterého mi pan Barták nesměle doporučil, ale ukázalo se, že je skvělý. Do budoucna bych s Bartáky chtěl spolupracovat, že by mi třeba udělali obal na desku. Chci ji vydat na vinylu, aby měli k dispozici větší prostor. A taky proto, že jsem si koupil gramofon a kupuju si staré desky.

Jaké desky jste si v poslední době koupil?
Sbírám třeba staré desky od Musicy Bohemicy, které málo vyšly na cédéčkách. Dnes se toho dá sehnat strašně moc, takže si spíš doplňuju všechny desky ze svého mládí, o které jsem přišel různými vztahy. Vážně. Některou z těch desek už mám potřetí, počtvrté, odcházel jsem tak narychlo, že jsem nestačil posbírat desky.

Vaši zatím poslední desku Nebe počká jste věnoval písním Josefa Kainara. Napadlo vás, že byste podobně udělal album písniček někoho dalšího?
Ne, to bylo jen takové odbočení. Protože Kainarovy písničky miluju. Souvisí to i s tou pauzou, kterou chystám teď – řekl jsem si, že po dvaceti letech vlastních písní je dobré zkusit si něco jiného. Že bych neměl být upnut pouze na jednu disciplínu.

Při práci na kainarovském albu jste musel hodně zapracovat na technice.
Pojal jsem to jako koníčka. Brát tohle jako práci je otrava. Jsem posedlý kytarami a hraní mě hrozně baví. Ještě abych nehrál dobře, když mě to živí, sakra. Jazzové standardy, které na desce jsou, si zaslouží úctu a maximální soustředění, nedá se to ošidit. Pro mě bylo nejtěžší naučit se u hraní zpívat. Člověk se to musí naučit hrát zpaměti, zmechanizovat a zapomenout na to, aby se mohl soustředit na výraz ve zpěvu. Takže ty písničky se učím tři roky a až teď je hraju dobře. Vážně. Na desce člověk může ty věci nahrávat třeba stokrát nebo to sestříhat ze dvou verzí, naživo to takhle nejde.

Jak se vám hraje v Brně?
Řeknu vám něco, co vám udělá radost: úplně stejně jako v Praze, například. Rozhodně bych si nedovolil posuzovat publikum v tom či onom městě, přišlo by mi to nefér a neuctivé. Jsem rád, že se lidi vůbec sejdou a nemohu říct, že by některé publikum bylo lepší nebo horší. Mohu říct pouze to, že já jsem někdy lepší nebo horší.

Ptám se na to proto, že mi už několik muzikantů řeklo, že brněnské publikum je v pozitivním smyslu specifické. Zkrátka že se jim v Brně hraje dobře.
Jako že by se jim jinde nehrálo dobře a svádějí to na publikum? To je stejné, jako kdyby chlap mlátil ženskou za to, že mu to nejde. Takhle se to opravdu nedá škatulkovat. Těším se kamkoliv a i když rozjezd některých koncertů nemusí být mojí vinou perfektní, myslím, že se během těch dvou hodin koncertu s lidmi skamarádím.

Jan Šmikmátor, Johana Pižlová

(Brněnský deník, 18.12.2006)