Karel Plíhal: Je to dobré, jsem nahraditelný

Kde je Karel Plíhal? Co dělá, jak se mu žije? Přišel svižným krokem, přes rameno mandolu. Na kytaru už hrát nemůže, je ale všecko, jen ne zničený. Skoro tři roky nekoncertoval, až teď znovu vyjel na šňůru. Plachý písničkář? Vyladěný frajer. Zálibně se rozhlédl po kavárně plné lidí, hluku, knih. Chtěl jsem mu říct, že ho nepoznávám. Když vtom pronesl zcela plíhalovsky: „Tady se mi líbí. Jdeme pryč.“

Nešli jsme. Povídali jsme si dlouho do noci. KAREL PLÍHAL se neschovává, ale skutečnost, že nemá potřebu příliš o sobě hovořit, z něj dělá tak trochu postavu z říše bájí. Já také nevěděl, že byl po dvě léta můj soused, bydleli jsme na pražských Vinohradech ve stejné ulici, v témže bloku, a doslova jsme si koukali do oken. To jen pro ilustraci, jak dokonale umí jeden z nejoblíbenějších českých muzikantů splynout s davem. Neprožíval ani šedesátku, kterou oslavil teď v srpnu. „Máte pocit, že jste zmoudřel?“ ptám se poněkud fádně. „Jak vidíte z kvality mých odpovědí, nebude to až tak horké,“ zní jeho typická odpověď.

Na letošním turné za vás hraje kytarista. Vy zpíváte a do strun ani nehrábnete. Co se stalo?
Asi před třemi lety mi začala odcházet pravá ruka. Pár koncertů bylo v pohodě, při dalším mě prsty přestaly poslouchat. A tak to šlo pomalinku z kopce, až jsem vůbec nebyl schopný veřejně vystupovat. Říká se tomu fokální dystonie. Jde o nemoc profesionálních muzikantů – klavíristů, houslistů a kytaristů. Souvisí to nějak s mozkem, dodnes se neví, co to způsobuje. Pravá ruka jde samovolně do křeče, takže můžu bubnovat prsty o stůl, ale jak vezmu nástroj, ruka se zavře v pěst a musím ji roztahovat silou vůle. Jako kdybych si na ní celý den seděl.

Čím jste si to přivodil? Pamatuju se, že když jste připravoval album písní Josefa Kainara Nebe počká, hrozně jste cvičil a piloval dost složité kytarové styly.
Myslím, že jsem si nasadil moc vysokou laťku. A určitě jsem začal pozdě. Já v podstatě až do třiceti hrál pouze třemi prsty. Kdybych dělal od patnácti klasickou kytaru, tak se mi to možná nepřihodí. Jenže já jel urputně nad hranice svých možností, až to celé zkratovalo.

Co si člověk uvědomí, když se mu taková věc stane?
V té době jsem řešil spoustu jiných, osobních problémů, takže jsem neměl čas hroutit se ani se nějak extrémně litovat. Vzal jsem to jako informaci a čekal, jestli se to nespraví.

Takže žádné: „Ježišmarjá, co teď budu dělat?“
Kdyby se mi to stalo ve čtyřiceti, zřejmě bych to nesl hůř. Kytara byla moje cigareta, hrál jsem na ni celé dny. Tahala mě z nepohody. V osmapadesáti to už ale člověk přece jen bere jinak.  Spíš jsem stoicky přemýšlel, jaké mám teď možnosti. Chodil jsem na rehabilitace, pan profesor Jech na neurologii mi ruky píchal do ruky botox, který uvolňuje svalstvo. Nic nezabralo. Na jednu stranu se mi ulevilo, že se nemusím stresovat neustálým ježděním, na druhé straně jsem musel něco vymyslet. Zkoušel jsem různé kytaristy, technicky byli všichni na vysoké úrovni, jenže jsme se nesešli. Já nejsem žádný úchvatný hudebník, ale bylo těžké sehnat někoho, kdo by se do mě „strefil“. Teprve vloni jsem se v Hradci Králové, kde momentálně přebývám, náhodou seznámil s Petrem Fialou, který má vystudovanou klasickou kytaru. Byl jsem se na jeho koncertě, moc se mi líbil, a tak jsem mu začátkem letošního roku navrhl, jestli by se mnou nechtěl hrát. On se toho chytil, což mě při jeho vytíženosti překvapilo. Nadrtil se základní čtyřicítku písní…

Učily se mu vaše skladby dobře?
Bez určité posedlosti by to asi nešlo. Seděli jsme proti sobě a já mu pomalu – protože s přestávkami to jde, i když to bolí – přehrával akordy a ukazoval hmaty. Zvykli jsme si na sebe, pak už hrál sám a já mu k tomu zpíval. Zkusil jsem přidat mandolu, na kterou se dá hrát jen dvěma prsty nebo trsátkem. Válela se mi doma, spíš jako taková rodinná hračka. Je laděná o kvintu níž než mandolína a s kytarou zní magicky. Mám výhodu, že jsem v dětství pár let cvičil na housle, takže mám zažité kvintové ladění. V létě jsme náš tandem poprvé otestovali v Telči na koncertě s bratry Ebeny. Byl jsem nervózní, co nám lidé řeknou.

A jaký byl jejich verdikt?
Je to dobré, jsem nahraditelný. Nemám pocit, že by jim to vadilo. Petr působí mile, je empatický, dokáže na mě reagovat. Jsem vděčný osudu, že jsem ho potkal. Bez něj by se asi žádné turné nekonalo.

Co byste si počal, kdybyste ho nepotkal?
Normálka. Šel bych do práce.

Jinému bych to nevěřil. Vy jste to však minimálně jednou udělal.
Já si nemyslel, že skončím jako profesionální písničkář. Chtěl jsem mít něco společného s muzikou, v patnácti jsem hrál v countryové kapele Hučka, později na tenorové banjo ve skupině Falešní hráči. Zaskakoval jsem v olomouckém dixielandu. K textování a poezii jsem se dostal přes kamarády na vojně, kteří hodně četli. Dělal jsem strojařinu, která mě vůbec nebavila, a po vojně jsem nastoupil jako konstruktér do jedné olomoucké fabriky, kde jsem byl dva roky. To už jsem pravidelně koncertoval, byli jsme mladí, dost se pařilo – prostě jsem tu práci přestal stíhat. V Moravském divadle Olomouc hledali topiče, odpověděl jsem jim na inzerát a bylo to úžasné: čtrnáct dní volno, čtrnáct dní dvanáctky, pro muzikanta jako dělané.

Potom se rozjela vaše samostatná kariéra, přišla první deska. A pak jste se na to všechno vykašlal a zavřel se do kotelny znovu. Rok před revolucí!
Protože jsem potřeboval změnu. Šel jsem topit do Olomouce na pajďák, strašně mě bavilo dělat rukama. Měl jsem tam pořádek, užíval si, že jsem z toho vypadl, a na hraní jsem ani nepomyslel. Když vypukla sametová revoluce, vůbec se mi nezdálo, že pro mě nastává nějaká nová éra.

Narodil jste se v Přerově, město Olomouc máte spojené s dospíváním. Žil jste v Praze, teď bydlíte v Hradci. Kde se cítíte být doma?
Pro mě je domov tam, kde jsou moji blízcí. Zbytek je více či méně příjemná kulisa. V Olomouci jsem prožil podstatnou část života, od svých pěti let. Přerov mám spjatý s raným dětstvím, když tam přijedu, soukromě si vychutnávám vzpomínky na rodiče. Maminka byla učitelkou v mateřské školce. Doma mi zpívala, po ní mám hudební talent. Milovala Waldemara Matušku, přivedla mě k Semaforu, Jiřímu Suchému. Nezapomenu, jak se z našeho kulatého starého rádia v kuchyni poprvé ozval Pramínek vlasů.

Josef Kainar byl také přerovský rodák. Je tam jeho duch nějak přítomný?
Upřímně, já to dlouho nevěděl. Až když jsem mluvil s lidmi, co ho znali, a dozvídal se víc o jeho osobě. Je pravda, že když si pustím Odjezd

Nejsem šťasten, nejsem zoufalý…
Ano, ta Petrem Skoumalem nádherně zhudebněná Kainarova báseň. pokaždé při tom bůhvíproč vidím Bečvu.

Lpíte na věcech, na místech?
Na blízkých lidech. Celý život objíždím republiku, přesuny mi až tak nevadí. Když jsem se musel stěhovat, většinou jsem to dělal kvůli někomu, kdo byl pro mě důležitý, takže toho nelituju, ať už to dopadlo jakkoliv.

Černobílá fotka, která zdobí nedávno vydanou reedici vašich prvních dvou alb, je dokonalým obrazem osamělého písničkáře: džíny, vytahaný svetr, oprýskaný kytarový futrál a čekání na peróně u kolejí, co nikam nevedou. Není vám někdy na cestě smutno? Když zůstanete večer v cizím městě na hotelu…
Tak se jdu projít, pohoda. Já už takhle putuju čtyřicet let nebo kolik, stal se z toho životní styl. Možná něco po předcích. Můj pradědeček jezdil po světě s kapelou, babička se narodila v Turecku. Zřejmě to mám v krvi, že se vyrazí a jede se.

Počkat, co je tohle za tajemný původ?
Moc o tom nevím. Dědeček byl v Přerově pivovarníkem. Cestoval, pomáhal stavět pivovary v cizině. Před válkou se dostal do Alexandrie, kde se seznámil s babičkou, která zase jezdila po světě s mým pradědečkem. Zřejmě muzikantský rod. Babička byla Češka, ale narodila se na západě Turecka v İzmiru čili ve Smyrně. Praprababička byla údajně Turkyně. Je to trošku zamlžené. Ti, co by mi mohli něco povědět, jsou mrtví a dokumenty se ztratily. Jediné, co mám, je fotografie z Alexandrie z Vánoc roku 1928. Je na ní můj dědeček s babičkou i s celou rodinou.

Proto jste napsal písničku o beduínech ve skříni.
Když jsme byli letos v létě v Turecku na dovolené, zmínil jsem se hospodskému, že k nim tak nějak patřím. Smál se a říkal, že to se hned pozná – ty modré oči a blond vlasy! Ale pozor, ženy z İzmiru prý skutečně měly světlý vlas a údajně byly velmi přátelské…

Kočování asi nemůže být šťastné, když se nemáte kam vrátit. Jak tedy teď žijete? Máte se fajn?
Po různých peripetiích si to konečně užívám. Těším se na budoucnost, na práci, raduju se z hezkého rodinného zázemí. Mám tři děti, dvě už překročily třicítku, třetímu je devět. Snažím se mu věnovat, udělat mu zábavu. Rád chodím po horách, to mě uklidňuje. Koncerty a ježdění mě taky baví. A pak domů, být mezi svými – tím to pro mě hasne. Poměrně nudná odpověď, ale pravdivá.

Před lety vám velká voda vytopila nahrávací studio, a to jste se takhle neusmíval.
Zní to jako fráze, ale mě tyhle věci zatím vždycky někam posunuly. Například skutečnost, že jsem teď nemohl prakticky tři roky hrát na kytaru, mne přiměla, abych si odpočinul. Já už to tak v životě mám, že když nedojde k nějaké změně, musím se k ní donutit. Člověk občas musí sejít z cesty, aby se na ni zase mohl vrátit.

Ještě vás potrápím: když nastane těžká situace, ať už pracovní, nebo ve vztahu, jak ji překonáváte?
Na každý pád si zapálím cigaretu. A potom se jdu projít. To jsou mé dva základní rituály. Napřed se potřebuju zklidnit, jedině tak se na věc můžu dívat z různých úhlů. Já jsem typ, co se hroutí z krávovin, ale důležitější problémy jsem schopný řešit klidně. Nadávám si, že se nesmím litovat, být ublížený, snažím se to zpracovat. Udělám si body a podle nich jedu.

A dosáhl jste jakés takés vyrovnanosti?
Jak mám těch šedesát, uvědomuju si, že jsou věci, které neovlivním. Neříkám nic nového, určitě si teď všeho víc vážím a raduju se z drobností. Když jsem někdy naštván nebo zbytečně řeším něco, co stejně nevyřeším, tak se honem rychle proplesknu a poděkuju přírodě, že jsem relativně zdravý – až na pár chorob úměrných mému věku.

Současná politická situace vás nerozrušuje? Nemáte chuť na ni jako písničkář reagovat?
Samozřejmě, že za lidi, jako je Andrej Babiš a Miloš Zeman, se vyloženě stydím. Nejsem ale žádný ranař, těžko půjdu skandovat s cedulí na Hrad. To mi není vlastní. Pokud bych se takovým tématům měl věnovat ve svých písních, musel bych si to pro sebe nějak přeložit, abych s tím vnitřně souhlasil a nepřipadal si, že dělám agitky z padesátých let. Nejsem rebel, mé koncerty lidi spíš uklidňují. Myslím, že důležité je obojí: burcovat i konejšit.

Souhlasíte s tím, co říká Jaroslav Hutka, tedy že písničkář je nositelem určité morálky, která ho zavazuje? Že by měl být čestný?
Vzhledem k tomu, že svou tvorbou ovlivňuje spoustu lidí, tak asi ano.

Proč zrovna písničkář? Proč to nevztáhnout na kohokoliv, třeba na rockové zpěváky?
Tam jde o to, do jaké míry se ztotožňuju s tím, o čem zpívám. Když ve svých písních řeším sám sebe, pochybuju a bojuju s tím, tak je to taky férové. Písničkáři kladou velký důraz na texty, na rozdíl od populární hudby.

Ačkoliv nejste autor protest songů, vaše texty při převratu sehrály svou roli. „Já měl svý písničky a ty svý vzdušný zámky, já platil za pravdu a ty za členský známky…“ Když tohle poslouchají vaše děti, dokážete jim vysvětlit, jaké to bylo v Československu za totality?
Ty starší v tom částečně žili. Nejmladší ještě řeší úplně jiné věci. Ale pokud budu duševně při síle, určitě mu budu o té době vyprávět.

Dokážete při své povaze soudit, jak se kdo choval v minulosti? Co si pomyslíte, když se dozvíte o něčím selhání – o lidech, kteří se ohnuli, podlehli, podepsali?
Já myslím, že byla nenormální doba. Lidé byli vystaveni nenormálním, šíleným situacím, a podle toho se chovali. Rozhodně jsem dalek toho, abych někoho odsuzoval – pokud ten člověk vyloženě někomu vědomě neublížil. Všichni máme temná místa, každý se musí vyrovnávat se svým svědomím. A minulost člověka stejně vždycky dožene.

Co všechno jste schopen odpustit a přes co u vás takzvaně nejede vlak?
Myslíte ve vztazích? Když vyšumí emoce a jsem schopen uvažovat reálně, většinou se snažím hledat chybu u sebe. Zkraje to nejde, to jste nabitý zápornou energií, zlostí a ublížeností. Ale z vlastní zkušenosti vím, že když se člověk zklidní a začne přemýšlet, proč k problému došlo, často zjistí, že se na tom aktivně podílel. Čímž se srovná a dokáže pak odpustit sobě i ostatním. Neříkám, že je to lehké, sám jsem to nikdy v danou chvíli neuměl…

Je něco, co vás vysloveně frustruje?
Trochu mě děsí, jaká budoucnost čeká mé děti. V čem budou žít. Fascinuje mě, jak jsou lidé nepoučitelní. Pořád dokola volí podezřelé existence, nedají se odradit. Myslím, že to souvisí s pokleslou morálkou. Řadě voličů nevadí, že politici lžou. Buď to nevidí, nebo nechtějí vidět. Já vím, že politika není žádná úžasná disciplína, ale mrzí mě, že nemáme víc osobností, jako je paní Miroslava Němcová. To je pro mě mustr slušnosti a důvěryhodnosti. Nenapadá mě lepší vzor vrcholného představitele českého státu. Líbili se mi Piráti, teď se mi zdá, že spadli do středního proudu. Nicméně doufám, že se mladší generace do veřejného dění aktivně zapojí. Zatím čumí do mobilů…

To mi připomíná vaše slova, že čím víc lidí je na síti, tím víc si vážíte těch, kteří přijdou na koncert. Jaký máte vztah k virtuální realitě?
Jelikož mi to nedělá dobře, na internet vůbec nelezu. Raději si čtu.

Co čtete?
Do prózy se už moc nepouštím, nedokážu se příliš dlouho soustředit. Pokud jde o poezii, zrovna nedávno jsem měl ortenovské období. Kainara čtu pořád dokola, mám rád Ivana Blatného. Přes Suchého a Šlitra jsem se dostal k surrealistům, líbí se mi předválečné sbírky Vítězslava Nezvala. „Naše astrály se políbily v telefonní budce“ – to je geniální. Přečetl jsem si dějiny křesťanství, dějiny židovského národa, něco o astrofyzice a úžasnou knížku o hudbě Zbývá jen hluk. Snažím se poznat historii všech náboženství, abych si udělal v hlavě pořádek.

Jak vnímáte ten neuvěřitelný fakt, že se radikalizují lidé v našem nejbližším okolí? Přátelé, které jsme znali, mnohdy naši příbuzní… Vymezují se proti jiným rasám, vírám, mají nečekaně ostré názory.
Já na tohle nemám povahu, není mi dáno být radikální ani agresivní. Snažím se v tom nějak zorientovat, ale kecal bych, že znám návod nebo řešení.

Co říkáte na větu: „My nejsme rasisti, my jsme jenom slušní lidé, kteří se bojí?“
Rasismus je vždycky strach z jiné kultury. Ten strach je zřejmě přirozený, podvědomý. Ale nikoho neomlouvá. Já jsem myslím dost mírný člověk, jakýkoliv druh násilí je mi cizí. Snad jednou, za spoustu let, se ty vlny zklidní.

Od vydání vaší poslední řadové desky Vzduchoprázdniny uplynulo šest let. Už se vám v hlavě rodí nové album?
To je silné slovo. Řekněme, že jsem vybral ze zásobníku takových dvacet melodií a teď k nim hledám nálady. Takhle to dělám už strašně dlouho. Písničky, které mám nejraději, nevznikly ani u kytary, ani u klavíru, ale tak, že jsem si je zpíval na ulici. Vzduchoprázdniny jsem dával dohromady z nejrůznějších střípků. Třeba píseň Kuře: to jsem šel po Vinohradech a viděl prodávat kuřata v termosáčku. Na mysli mi vytanul obrázek umaštěného chlapa, jak se šine směrem na Můstek, na sobě termosáčko. V Riegrových sadech se povalovali mladí, napadlo mě, že vypadají jako „nesmrtelní pozůstalí“. Postupně se mi to pospojovalo v příběh o člověku, co jde a jde, až dojde za město, kde v listí tiše dokoná. Do toho jsem vrazil zvony z náměstí Míru, které odbíjejí celou, dámy v kavárnách. A pak jsem skutečně seděl večer v kavárně Slavia a viděl spadnout hvězdu. Odtud verš: „Z nebe padá jasný bolid.“ Proto mám tu písničku rád. Je v ní více rovin a vždycky v ní najdu něco, co rezonuje s mou momentální náladou.

Takže vysedět píseň u stolu není váš styl.
U mě to přichází ve vlnách. Měl jsem období, kdy jsem se pokoušel psát pravidelně. Ráno jsem se probudil, dal jsem si kafe, cigaretu, ještě jednu kávu, sedl jsem si – a nic. Jen tak jsem čuměl. Papír jsem pomaloval obrázky a nápad stále žádný. Zato jsem už leccos vymyslel ve vlaku, na procházce, v hospodě, kde je plno lidstva…

Závěrem bych rád, abyste mi vyjmenoval pár elpíček, která pro vás byla v životě zásadní.
Můj vzor, jak jsem říkal, je Jiří Suchý. A Vodňanský se Skoumalem. V mládí mě ovlivnily první desky Greenhorns, Syd Barrett a Collegium Musicum. Varga, Peteraj, Filan a Hammel.

Zajímavá sestava.
Navzájem se to kupodivu nevylučuje. Ty neskutečné Barretovy melodie, nevyzpytatelné obrázky… To byla má první inspirace. A potom totálně zničená, ohmataná deska Dark Side Of The Moon. Strašně jsem žral J. J. Calea. Mám rád irskou skupinu Planxty a etnické kapely z Galicie, severní Itálie. Na uklidnění poslouchám Musiku Bohemiku.

A z kamarádů?
Bratři Ebeni, z těch jsem byl kdysi u vytržení. P.S. od Vládi Merty, první deska Slávka Janouška. Alba Nerez a Zuzany Navarové. A Vlasta Redl – Na výletě. To je geniální dílo.

Karel Kryl, Mišík, Marsyas? Burian s Dědečkem, Wabi Daněk?
To se dostáváme do oblasti mejdanových písní. Do doby, kdy jsem se v Olomouci scházel s vysokoškoláky, pařili jsme po kolejích a scházeli se po privátech. V noci se hrávalo v olomouckém parku: vzaly se kytary a okouzleně jsme hulákali skladby svých kolegů.

Jako v písničce Skončil další fet? To jsem se chtěl zeptat: vážně jste, když šlo o mejdan, používali tohle slovo?
Teď už bych to také neřekl, ale tehdy se to používalo. Jde se na fet – jde se pařit. Dnes to má samozřejmě jiný význam, zřejmě ten původní. Pro nás byl fet jablečné víno, čůčo. Žádná divočina, i když zase… Jak říká Nick Kent: „Měli jsme veselé, leč nezdravé mládí.“