Na duši je krásně, když Plíhal říká básně

V Domě kultury v Kroměříži hrál Karel Plíhal. Říct, že přijel folkař, je nevýstižné, nějak mezi ně nezapadá. Nazvat ho umělcem se k němu zase moc nehodí, na to je až klukovsky rozpustilý. Tvrdit, že je to člověk od showbusinessu, je nepatřičné, protože se plaše vyhýbá médiím.

Mluvit o písničkáři zase zjednodušené, neb se tím výrazem zaštiťuje každý, kdo unese futrál na kytaru. Šlo by říct básník, to ano, tím člověk nic nepokazí, jenže to také není to pravé. Jeho rýmy vám vhání slzy smíchu do očí, takže místo básníka vnímáte spíše komedianta, což je ovšem také jaksi mimo mísu, protože komediant nepůsobí rozpačitě, kdežto tento chlapík ano. Před vyprodaným sálem vypadá, že by se nejraději schoval za tyčku od mikrofonu, působí, jakoby se styděl, jakoby vystupoval na školní besídce, kde chce šaškovat před spolužáky, ale zároveň se ostýchá před přítomnými rodiči. Divák slyší neškolený zpěv vedle virtuózní kytary, hlubší lyrické texty vedle jednoduchých slovních hříček, upřímné slovo vedle ironických a uštěpačných poznámek. Z hudby je cítit smutné i veselé, hořké i sladké, lehké i vážné, to všechno zároveň. Nevíte, jestli se zrovna mračí, nebo směje, nepoznáte, jestli se odmlčel proto, že zapomněl text, nebo prostě jen čeká na zklidnění sálu, netušíte, jestli náhlé useknutí začátku písně souvisí se scénářem, nebo si jen na něco vzpomněl a chce to spontánně sdělit publiku. Na Karlovi to nepoznáte. Celý koncert sedí, přesto není statický, mluví neslušně, přesto není sprostý, je líbivý, přesto nepodbízivý. Je už velký kluk, sám to o sobě říká. Co tedy napsat o koncertě? V Domě kultury hrál Karel Plíhal. To stačí!

Antonín Kuzník

(Týdeník Kroměřížska, 22.3.2011)