Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Karel Plíhal: Bledá závist je dobrý motor pro tvorbu

Jaromír Nohavica vzpomínal, že když spolu kdysi kráčeli na pódium přeplněné Lucerny, řekl mu Karel Plíhal: "Víš, stejně jim nemůžeš dát víc, než máš po kapsách." Když tuhle historku Plíhalovi připomenu, otřese se: "To že jsem řekl? To zní tak strašně pateticky."

Ať to zní pateticky nebo ne, stejně se nevyhnete otázce: Co písničkář nosí po kapsách?

Možná, že jsem něco takového Nohavicovi fakt povídal. Ale ta vzletnost mi nyní přijde legrační. Třeba jsme se jen tak hecovali před výkonem. Jako sportovci. Možná jsem chtěl napůl s humorem říct, že každý z nás písničkářů má svůj vnitřní svět, z něhož nemůže jen tak vykročit.

Co ve vašem vnitřním světě přibylo a co jste poztrácel za dvacet let psaní písniček a vystupování na pódiích?

Uvědomil jsem si, na co mám a na co nemám. Hudba, která se mi honí v hlavě, má většinou pestré aranže, které pak ohlodávám skoro až na dřeň, abych je přizpůsobil svému chabému hlasu. Je to jako když si vymyslíte auto za milión a máte sto tisíc. Pochopil jsem, jak velká síla může být v jednoduchosti a sdělnosti. Člověk se, ksakru, nemá vykecávat a zbytečně zdržovat jiné.

A co vám ubylo?

Moje přirozená banka nápadů je už vyplýtvána. Nejhorší je neopakovat se, neskončit u toho, co jsem dělal před dvaceti lety. Musím hledat nová témata, přehodnotit ten svůj operační systém. Tvorba písniček teď jde mnohem pomaleji a už to víc bolí.

Přitom se předpokládá, že člověk zraje a to nejlepší ze sebe vydá ke konci života.

Máte pravdu, tohle je asi jediný motor. Člověk si musí stále říkat, že to hlavní a zásadní teprve udělá. Jestli to ale nakonec skutečně přijde, nezáleží tak úplně na něm. Je to věc štěstí. A dveře k tomu se pořád víc přivírají, jak na ně zvenku tlačí osobní problémy, nemoci, únava, cokoliv.

Dá se tomu štěstí nějak pomoci?

Určitě nefungují drogy ani chlast. Všechno, co jsem napsal opilý, jsem nakonec vyhodil. Jedinou šancí je nezpohodlnět, dělat na lepších textech, nápaditější hudbě, propracovanějším zvuku. Na mojí nové desce Nebe počká jsou výhradně Kainarovy písně, které hrával ve čtyřicátých letech po kavárnách. Byly určené pro velké jazzové bandy. Já se rozhodl pouze pro jednu kytaru a zpěv. Po několika letech práce na desce jsem ale zjistil, že ty skladby prostě zahrát nedokážu, aby to znělo třeba jako dvě kytary. Tak jsem další rok cvičil při metronomu pět až šest hodin denně. Aby to sedělo.

Teď máte při hře na kytaru zatraceně rychlé prsty. Myslíte, že to posluchači, lačnící po textových pointách a slovních hříčkách, vůbec ocení?

Tak slečny cestou z koncertu se asi nebaví, jak úžasně jsem sjel z toho cé třináct na dominantu. Ale lidi, když už na mne přijdou, a to dnes není žádná samozřejmost, snad vnímají, když se doprovod strefí do nálady písně, nějak ji obohatí. A člověk si pak alespoň nepřipadá jako podvodník, který na jevišti hraje dva akordy a k tomu hlásá velké pravdy.

Stejně je to odvážný projekt. Vydat celou desku z písní někoho jiného a z tak vzdálené doby.

Některé Kainarovy věci hraji na koncertech a ověřil jsem si, že přitahují lidi i po padesáti letech. Protože mladý Kainar byl vynikající textař, ale i skvělý houslista a kytarista. Beru ho jako písničkáře z té doby.

Když Jiří Suchý zpíval Kainara, tak člověk ani nepoznal, že to nenapsal Suchý. Pokusil jste se o něco podobného?

Nasadil jsem si laťku nejvyšší. Tou byl skutečně Suchý, a nikoliv třeba Hála, který zpíval kainarovky mohutným hlasem s orchestrem Gustava Broma. Hledání vlastního výrazu mně trvalo několik let, zpočátku jsem vůbec nevěděl, co s tím mám dělat. Nakonec jsem desku pojal jako jakési leporelo, řazené podle toho, jak jsem si Kainara vysnil. Neměl jsem potřebu se do něj vciťovat. Ale přesto doufám, že jsem zůstal pokorným sluhou.

Při přípravě desky jste objížděl pamětníky, kteří s Kainarem hráli, jeho přátele. Objevil jste něco překvapivého?

Třeba pan dirigent Brázda, který hrál s Kainarem a před rokem zemřel, mně stačil nazpívat několik neznámých skladeb, jež snad nikdy nevyšly. Řada Kainarových písní má dost jiné texty než původní verze. Měnili si je zpěváci, aby jim šla slova líp do huby. To je důkaz, že písně žily. Jako lidovky, které se postupně omílaly jako kameny ve vodě.

Pochopil jste víc dobu čtyřicátých let, plnou násilí, strachu, udavačů?

S pamětníky jsem se bavil hlavně o muzice. Ale zaujalo mne, že vzpomínali hlavně na lepší chvíle z té doby. Mladý Kainar a jeho kamarádi se scházeli na chatě na Lysé hoře, poslouchali zakázaný švédský rozhlas, opisovali z něho melodie, které pak Kainar otextoval. To jen ukazuje, že i v nejtemnějších časech žijí generačně spřízněné bytosti svými láskami, mají kultovní písně, které hrají na mejdanech. Takhle generačně jsme začínali i my s Nohavicou, Dobešem, Janouškem... Hráli jsme si navzájem nové písně, tiše jsme si záviděli, když se někomu něco povedlo. Bledá závist je dobrý motor pro tvorbu.

Jak se díváte na Kainara jako na člověka? On nebyl jen kluk s kytarou, ale také tvůrce, který napsal servilní básně na Stalina, denuncující verše o Slánském.

Určitě jsem se setkal s pár lidmi, kteří mi nadávali, proč se s tím komunistou vůbec pářu. Ale já jsem ho opustil právě jako mladého písničkáře. Vlastně jsem udělal takovou diplomku - Kainar do roku 1948.

O jeho dalším vývoji jste nepřemýšlel?

Nejsem žádný básník ani filozof, abych to nějak do hloubky rozebíral. Ale myslím si, že to peklo si každý nosí ve svém nitru. Většina umělců jsou citliví lidé, kteří se věčně hrabou v sobě. A pokud si takový člověk dovolí luxus, že poslouží nějakému zvrácenému režimu kvůli osobnímu prospěchu, pak nemá nikdy klid. I když jeho skutky nejsou právně postižitelné. To je možná horší než vězení. Ale já se svou povahou nechci lidi hodnotit, hrabat se v jejich soukromém pekle.

Někdo vám asi namítne, že charakter umělce a jeho tvorbu nelze tak úplně od sebe oddělit.

Samozřejmě. Ale my vedeme svobodnou diskusi o nesvobodných, drsných padesátých letech, která jsem nezažil. Lidé, kteří v té situaci byli a obstáli, mají právo soudit, já ne. Od Kainarových blízkých vím, že nebyl šťastný a trpěl tím, kam se dostal. Proč bych ho měl tlačit ještě níž do toho bahna? Na obal desky píšu tohle: Děkuji vám, pane Kainare, za vaše písně, a doufám, že v tom nebi, o kterém tak často zpíváte, jste nalezl konečně svůj klid.

Hemingway tvrdil, že když prožijete válku nebo totalitní režim, tedy situace, které vám nabízejí drama a satiru, tak už musíte být hodně špatný umělec, abyste z toho něco nevytěžil. Co vy jste vytěžil z osmdesátých let?

Pro mě bylo na osmdesátých letech nejpodstatnější to, že skončila a dožil jsem se něčeho normálnějšího. Na rozdíl od jiných písničkářů jsem nikdy neuměl reagovat na dobu. Nějaké podobné písničky jsem napsal, ale to byly spíš jakési kuplety s narážkami na režim. Když jsem je zpíval, připadal jsem si neupřímně, jako nějaký agitátor.

Ale když jste před desetitisícovými davy na Portě zazpíval třeba verš "sudičky sesmolí kádrové posudky," lidé řvali a freneticky tleskali.

Právě. Děsím se extrémních projevů, je mi nepříjemný řev, a to i na správném místě. Ten verš, který citujete, byl pěkně blbej. Však už ho taky nezpívám, stejně jako spoustu věcí z té doby. Samozřejmě, desetitisícové davy na Portě mě nabíjely energií. Ale upřímně řečeno, na Portu jsem jezdil hlavně kvůli tomu, že se tam dalo dobře chlastat a balit ženský.

Ale nezanevřel jste unáhleně na některé skladby, v nichž jste se dotýkal doby jen tak mimochodem, mlhavěji? Třeba na Špínu, v níž se ptáte: "Jsem ještě čistej, nebo mám už v duši skládku?"

Nevím. Mně se tahle píseň a některé další znelíbily po hudební stránce. Jsem už někde jinde. Ale v poslední době si představuji, že bych se ještě nějak vrátil k těm osmdesátým létům. Spíš nepřímo, s vědomím dalších souvislostí, co z toho pro mne vyplývá dnes. Až to nějak ve mně dozraje.

Jak dlouho to ve vás zraje?

Vlastně pořád. To souvisí s tím, jak píšu písničky. V podstatě je nepíšu, čekám na nálady. Odjakživa si do sešitů zaznamenávám, cokoliv mě napadne. Včera jsem si třeba napsal: "Hamletova bezlepková dieta". Nevím proč, prostě taková blbost. Mám těch sešitů již desítky. Jednou za čas se v nich hrabu a když se něco strefí do mého rozpoložení, tak napíšu první verš. A pak už se nechávám unést rýmy, které mě někam dovedou. Nebo také nedovedou. Většinou totiž písničku napíšu za hodinu, anebo vůbec.

Na konci osmdesátých let jste byl na vrcholu. Pořadatelé si vás podávali z ruky do ruky. Nevzpomínáte na to s nostalgií?

Ani trochu. Tenkrát mě hraní přestalo bavit. Hrál jsem pořád totéž, připadal jsem si neupřímně, jako kolovrátek. Proto jsem v roce 1988 přestal vystupovat a šel topit do kotelny na filozofické fakultě v Olomouci. Byl jsem šťastný, když mě tam pochválili třeba za dobře uklizený dvůr.

Nebyla to provokace a póza?

Byla to nutnost. Nebyl jsem spokojený sám se sebou. Koncerty pro mě představují určitý životní styl. Patří k tomu cestování, atmosféra, v níž písně žijí, radost publika, která se přenáší na mne. Koncertování jsem vždycky bral jako zábavu, kterou si musím nějakým způsobem zasloužit. Proto jsem šel tenkrát makat do kotelny. Byl to úkol, v němž jsem chtěl obstát a zasloužit si další živé vystupování.

Po revoluci jste ale přestal koncertovat na několik let. Co jste si tenkrát dal za úkol?

Zase jsem přemýšlel, co dělat, abych si zasloužil dělat to, co chci. Uvědomil jsem si, že ve svém věku už nemohu žvatlat a zpívat o tom, jak se vodím se sedmnáctiletou dívkou po pláži. To bych si před mladými připadal jako úchyl. Tak jsem si řekl, že hraní i skládání písní na čas úplně nechám. Pořídil jsem si nahrávací studio, pronajímal ho, dělal muziku pro divadlo, reklamní slogany, produkoval cizí desky. Stal se ze mě maloměstský drobný podnikatel.

Ani trochu vám nevadilo dělat na albech bratří Ebenů, Jaromíra Nohavici nebo skupiny Mňága a Žďorp s pocitem, že sám třeba již desku nevydáte?

Skutečně jsem tenkrát neměl žádné ambice. Hledal jsem, jak se vypořádat sám se sebou, jak se uživit v nové době. Pro naši generaci to nebyla žádná sranda, začínat po revoluci znovu, s jistou únavou středního věku. Pamatuji, jak se říkalo, že nás se změny příliš netýkají. Že už to nějak musíme doklepat. Z pudu sebezáchovy jsem hledal stálejší příjem, který by mně umožnil dělat písničky skutečně jen pro zábavu.

Tak jste začal produkovat desky svých největších konkurentů.

To nejsou konkurenti, ale kamarádi. Když jsem dělal pro ně, cítil jsem daleko větší závazek a zodpovědnost, než kdybych pracoval na vlastní desce. Měl jsem před sebou dobré písně, které se mi natolik líbily, že jsem je vzal za vlastní. Na producentské činnosti je úžasné, že někdo vám dá důvěru a vy nesmíte zklamat.

Později jste ale prohlásil: "Vyčítám si, proč jsem těch pět let radši nepracoval na sobě, neseděl, nepsal." Takže to nakonec byl životní omyl?

To jsem asi říkal v nějakém pseudofilozofickém rozpoložení. Pravda, upadl jsem do dluhů, které jsem už snad teď splatil. Vůbec ale není jasné, co bych napsal nebo nenapsal, kdybych nepodnikal nebo teď několik let nedělal jen na "kainarovské" desce. Kdyby mi bylo dáno něco napsat, asi by to vzniklo. Když má člověk nápad, tak může psát třeba ve válcovnách plechu za plného provozu. A když ho nemá, tak je jedno, jestli sedí celý den na zahradě a čumí do zeleně.

I přes obrovské pauzy ve vydávání desek jste si udržel jako jeden z mála písničkářů široké publikum. Čím to?

Takováhle otázka jenom člověka znejistí, jestli se opravdu jen tak neveze na nějaké vlně. Dodnes je pro mě inspirací hravost a preciznost kapel šedesátých let. Alba Led Zeppelin, Deep Purple a samozřejmě Beatles byla plna nahodilosti, momentálních nápadů, nových nahrávacích metod. Přitom mají svůj kabát, jsou udělaná jako knížka, která vás strhne od první věty do konce. Tihle muzikanti určitě věděli, že když na něčem skutečně dřete, tak to nemůžete zkazit. Já tomu věřím také a diváci možná tohle vycítí. Nevím, jestli je spravedlivé, že na mne chodí lidé, které to zajímá. Ale je to štěstí.

Bojíte se někdy, že vás štěstí opustí, sáhnete do kapsy a bude úplně prázdná?

Pokud si pamatuji, tyhle hrůzy mě pronásledují už dvacet let.

Co byste dělal?

Asi bych se dál pokoušel předvádět to, co sluší mému věku. Skládání a hraní je totiž pro mne autoterapie proti depresím. Mám to jako lék místo psychiatrických prášků, které by mi zničily mozek a fantazii.

Co takhle jednou hrát po kavárnách, jako Kainar?

Určitě jo. A pozorovat lidi, jak se baví. Jako když jsem na vojně hrával po zábavách.

(Hospodářské noviny (iHNed.cz), 24.9.2004)

zpátky na O mně se mnou