Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Tajemná hmota Plíhal

Zkusme se pár dnů před vydáním nového alba ohlédnout: co je zač Karel Plíhal? Posluchači českých písničkářů mají štěstí na bílé vrány, které kolem jdou, někam jdou, do rytmu se kývají…

Na ohlášené album Vzduchoprázdniny (vyjde ? prý už doopravdy ? sedmnáctého září)čekalo písničkářovo publikum pořádně dlouho. Dvojice koncertů V Olomouci a V Telči (2005) přinesla především průřez starším repertoárem, na Nebe počká (2004) natočil Plíhal písně Josefa Kainara a Kluziště (2000) je poskládané z jeho raných songů. Takže jedině Králíci, ptáci a hvězdy (1996) jsou studiovým albem, které zachycuje materiál sepsaný po pádu totality. Karel Plíhal je autorský typ, u něhož se křehkost snoubí s nároky na sebe sama: leckdo by do toho výčtu zahrnul i lenivost a pomalost, vždyť někteří jeho kolegové za tu dobu napsali a vydali stovky písní. Programově cudný blondýn, letos čtyřiapadesátiletý, se nicméně vydal jinou cestou: sám si hodil pod nohy klacek v podobě zdolání náročného country-jazzového kytarového stylu. A beze spěchu před publikem obehrával novinky, z nichž teď po šestnáctileté pauze sestavil nové autorské album. Jaká k němu vedla cesta?

Vesmírné lodi nad Olomoucí

Plíhal, rodák z Přerova spojený víc s Olomoucí, patří k druhé generaci českých písničkářů, pro kterou byla výroční platformou letní plzeňská Porta. Nerez, bratři Ebenové, kapely Roberta Křesťana nebo Slávek Janoušek přišli generačně po Šafránu, v té době už umlčeném (Třešňák byl přinucený k emigraci, Hutka nepřímo také, Merta se potýkal se zákazy). Autorští zpěváci osmdesátých let viděli, že před cenzorským režimem je třeba kličkovat. Taktika nekonfliktnosti měla velmi různou podobu: od zhudebněných anekdot Iva Jahelky, které opravdu nemohly nikomu vadit, přes „konstruktivní satiru“ Palečka s Janíkem (dobové rýpnutí Slušovická romance!), až k občasným jinotajům Ebenů a suverénní, čím dál propracovanější lyrice Navarové, Vřešťála a Sázavského z Nerezu.

Čtyřnásobný vítěz Porty Plíhal jako by do téhle generace hladce zapadl. A přece jeho první supraphonská nahrávka, píseň Pojďme si hrát se slůvky, podávala poněkud zkreslenou, až moc krotkou zprávu o autoru, který se slovy zamýšlel mnohem víc než jen mladistvě okouzleně „jimi kreslit do ticha, třeba ústy pana Wericha“. Jistě, písničkářův první repertoár byl plný miniatur „o zvířátkách“, komických črt ze studentských rande, nesmělé erotiky a „her se slůvky“ postavených na jedné metafoře. Jenomže od všech těch dívčích vlasů a poetistických modrých králíků to milému Plíhalovi občas ujelo; nezměnil při tom dikci, tím spíš poodkrytí jeho světa působilo jako budíček: „Štěstí jezdí po světě na praseti s rolničkama / když chceš, tak si nasedni, pevně se ho chyť, / pozor, jedem, uhněte, páprdové s paničkama, / chlubíte se žigulim a máte holou řiť!“ Plíhal se prostě jednou za chvíli prozradil. Když rozehrával paradox kolem idiomu Zakopaný pes, příběh ho dovedl ke kocourkovské radnici, která chce vnutit slunci svůj čas a nevidí, že její „soukolí v hodinách začíná rezivět“. Písňových vzkazů pro posmutnělé holky napsal písničkář víc, s rozkmitem od čisté lyriky po prozaické varování „stále víc a víc si musíš pracně lhát“. Prostě nebyl takový idylik, jak se zdálo.

Supraphonské dramaturgii muselo dát práci odstranit ze skladby debutového alba (1985) veškeré „podezřelé“ polohy. Na desku se nedostaly žádné šaškující žalozpěvy pitomce, který by rád na vojnu (Modrá knížka), natož dodnes přesná totalitní bajka o vráně, jejíž zpěv „krásná je svoboda“ musel být pro klid v kraji umlčený a ořezaný jen na úvodní „krá-“. Plíhalovi koneckonců neprošel ani navrhovaný obal, na němž chtěl mít ? s typickou skromností - širokou komunitu olomouckých spolupracovníků a přátel. Když už to nevyšlo, odmítl konvenční náhradu: titul pokrytý celý blankytnou modří zůstal defakto prázdný.

Věčně chlapecký typ, jehož rozpaky po léta nebyly jevištní maskou, podle všeho dodnes skutečně radši přebývá ve světě imaginace: písnička Zavřu se do sebe z debutové desky v tomhle smyslu zdaleka není jen další hrou s ustálenou frází. Kolem jeho hudby se nadělalo až moc charakteristik se slovy „hravý poeta“ a „něžné momentky“. Zároveň je skutečně pravda, že na vrchol si Plíhal sahá v typu písní, jakou je slavnostní nonsens Kluziště („tři bílé vrány, pěkně za sebou kolem jdou, někam jdou…“) nebo průsvitná osobní vize Tři andělé: „Obloha zčernala sazemi / z komínů vesmírných lodí / dokud jsou andělé na zemi / nic zlého se nepřihodí…“

Umí mluvit ke konkrétním věcem, ale vlastně od sebe tu eventualitu odhání. „Na rozdíl od jiných písničkářů jsem nikdy neuměl reagovat na dobu,“ sugeroval Jiřímu Leschtinovi v interview pro Hospodářské noviny (2004). „Nějaké podobné písničky jsem napsal, ale to byly spíš jakési kuplety s narážkami na režim. Když jsem je zpíval, připadal jsem si neupřímně, jako nějaký agitátor,“ říká o osmdesátých letech ? a bylo by ošidné usuzovat z toho na víc než jen na dnešní odstup. Plíhal je při své ostýchavé komunikaci koneckonců schopný odtušit ledacos, jen aby svému dílu nepřidal na váze: „Samozřejmě, desetitisícové davy na Portě mě nabíjely energií. Ale upřímně řečeno, na Portu jsem jezdil hlavně kvůli tomu, že se tam dalo dobře chlastat a balit ženský.“

A tebe miluju stejně

Kdepak, na Plíhalovu nechuť vůči konkrétním vazbám v písničkách se přistoupit nedá. To bychom museli škrtnout celou druhou polovinu osmdesátých let, z níž vzešla excelentní druhá deska Karel Plíhal a Emil Pospíšil (1988), kterou posílily i empatie a muzikantství olomouckého kamaráda, kytaristy a sitáristy Emila (zemřel velmi předčasně v roce 1994). Poetický Jasoň na konci dekády zdrsněl: už nemohl mlčet - doslova - o „sračkách“, kterými byla československá společnost pěkně nasáklá. Viděl, kolik lidí naučil režim žít ve lži a že přetvářka je pro mnohé od mládí šikovnou životní taktikou. V písničce Na rezavý gilotině se smál jazyku propagandy, když před zbytečností mozku oceňoval přednosti těla: „To ono sevře páku stroje/ či rukojeť praporu,/ v každé ruce kýbl hnoje/ směle šplhá nahoru!“

Velká lež režimu už ztrácela na síle ? „došlo uhlí, došla pára“, jak Plíhal napsal v klidně usměvavé předpovědi Vlak. Někdy jako by formuloval až moc obecně, díky tomu však platí písně dodnes. Nejpádnější je Špína: v letech, kdy média očerňovala umlčovanou svobodomyslnou opozici, je malý div, že mohla veřejně vyjít. „Čistej i špinavej se koupáme a mejem,/ ve vanách zbyde po všech stejně kalná voda./ Ty sračky překryjeme drahým intimsprayem/ a každej každýmu zas ruku podá…“ Je to přesný komentář k oportunnější straně hesla „musíme si pomáhat“.

Nikdy u nás nevyšlo album songů, které ilustrovaly konec totality a pád komunismu (Vladimír Merta kdysi navrhoval vydat tyhle písňové narážky na odeznělé události pod názvem Lžeme!). Kdyby k tomu někdy došlo, vyvstala by elegance a autorská lehkost, s níž tímhle obdobím prošel Plíhal. Na závěrečném večeru Porty 1989 solil do třicetitisícového publika samou ostrou munici, včetně aktuálního obrázku odsunu malé části ruské okupační posádky z Olomouce: „Doba už pracuje k porodu, / bouraj se hráze a mýty: / proto nám zde v našem gorodu / uvolní tři čtyři byty…“ Pointou jeho vystoupení ovšem byli Blaničtí rytíři ? protestsong proti laxnosti obyčejných lidí, kteří dávají přednost blanickému mýtu před zjištěním, „že oni spasitelé vlastně jsme my sami“.

Jedním ze skutečných klíčů k celému Plíhalovi je porevoluční Z minula ? přemostění dvou epoch, bytostné přesvědčení, že žádný převrat nemění podstatné věci, protože ty jsou buď důstojně velké, anebo ryze osobní („Berounka plyne, jak plynula, / v hospodě hrajou se písničky z minula, / a tebe miluju stejně“). Mimochodem, málokdo rozesel tak skeptické předpovědi vůči revoluci jako právě Plíhal. Je s podivem, že tohle napsal jako úplný mladík: „Koza už se nažrala, vlk nám zůstal celý,/ vzpomeňme si, tralala, co jsme to vlastně chtěli. / Bude hodně kraválu, přinasládlejch řečí / a spousta malejch králů, co přes noc budou větší.“

To hlavní ukrýt (za hmotu a vtip)

Na koncertech si jeho minimalistická mimika vystačí s několika málo statickými výrazy: rozpačitě zdvořilý úsměv patří k těm frekventovanějším. Plíhal ovšem klame tělem ? a funguje mu to výborně: Z téhle cudnosti a zdrženlivosti se odráží jednak k erotickému cynismu svých říkanek, a pak k silným obrazům a názorovým pointám písní, které by nikdy nemohly být dílem ospalého oblomovského typu ? což je přesně to, jak Plíhal na první pohled působí.

Jeho pověst „hravého poety“ pak působí naprosto týž efekt jako jeho fyzické mimikry. Je to maska snadného, zábavného žánru, skrze který Plíhal ve skutečnosti propašuje k lidem mnohem víc, včetně rozhodnutí pro mužnou neukecanost.

Po letech autorské praxe umí to nejpodstatnější prohodit tak nenápadně, že si málem nevšimneme, anebo to přikrýt nějakým obrazem. Právě tak si vede na novém albu, v ironické písničce tápající po tajemné „nenahmatatelné hmotě“, která vládne světu: „Víno rozléváno, chleba drolen / Pro tu temnou hmotu všude kolem“ (Temná skrytá hmota). Nazvat „to“ příměji, to není nic pro Plíhala, radši to bere přes absurdně opačný pojem.

I on je nakonec taková tajemná hmota. Schovává se za téměř nehybnou tvář, za pověst něžného hříčkaře, za efektní formu slovní ekvilibristiky i za kytarovou virtuozitu. To všechno Karlu Plíhalovi pomáhá jaksi zamluvit, že je tu ve skutečnosti kvůli něčemu jinému, obecnějšímu a naléhavějšímu: kvůli poezii, která nepolevuje v pozorném pohledu na svět ani v nároku na vnitřní svobodu. Má permanentně vyprodáno. Lidi se na něj hrnou z důvodu, který by většinou nedokázali pojmenovat. Zato ho spolehlivě cítí.

Pavel Klusák

(Lidové noviny, 8.9.2012)

zpátky na Vzduchoprázdniny