Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Kouzlo, oduševnělost, humor, pointa. Prostě Karel Plíhal.

Písničkář přichází s novou deskou. Jmenuje se Vzduchoprázdniny a její autor se svými tichými kytarami nekáže, když dojde na vážnější témata, dovede je shodit.

Příznivci Karla Plíhala, jednoho z nejlepších českých písníčkářů a šansoniérů, mají vzácný svátek. Nyní se konečně mohou těšit z nové desky Vzduchoprázdniny, vydané po dvanácti letech od posledního vyloženě autorského počinu Kluziště.
Plíhal je známý uvážlivým přístupem k tvorbě stejně jako šperkařským cizelérstvím, se kterým opracovává své písně. Platí to i ve Vzduchoprázdninách, které přinášejí dvacet skladeb a dvě samostatné recitace. Autor zpívá a hraje na kytary, jakoby nikoho dalšího k desce nepotřeboval.

Burani z Anglie i problém lidské povahy

Není zde nota nebo tón navíc, totéž lze říci o verších. Plíhal vyučuje krásnou češtinu, která chutná po dobrém vkusu, jiskřivých rýmech a již umí i hladce spojovat s cizími slovy. „Každé ráno běžím honem do kavárny, kde mají wifi, mailovat si faraonem důvěrné hieroglyfy. Než se kouknu, co mi píše, objednám si sachr laté, co se týče jeho říše, je to nějaké vachrlaté,“ zpívá v písni Každé ráno. Jiné songy jsou zanícené črty o lásce, třeba Nezestárlas nebo Můj vesmír, další perlí situační komikou. Například groteska o praseti, cestujícím „červí dírou v čase“ (Prase).
Plíhal se nikdy nepustí do kazání. Umí i sebevážnější téma vtipně posunout nebo i shodit. Jistou část turistů nazve burany z Anglie, ovšem pak hned podotkne: „dřív než mi na boty naplijí, odjedu se svou xenofabií“ (Burani z Anglie). Avšak těžištěm alba jsou propracovanější skladby, do kterých Plíhal vsouvá řadu rovin či významů, aniž by písně ztěžkly nebo ztratily svůj humorný přídech. Například skladba Na kolech je nádherným příměrem života, symbolizovaného cyklistikou, píseň Temná skrytá síla reaguje na setrvalý problém v lidské povaze („svět je stejný, zloba tatáž“).

Vajgl, který pán bůh špatně típ

Titulní Vzduchoprázdniny mají až duchovní přesah, odkazující na vyšší moc: „Jsem v čínském znamení pes, a z toho pramení, že někde je pán, co mě venčí,“ zpívá písničkář. Docela často, více než na předchozí deskách, se Plíhal zmiňuje o bohu, což je asi spojeno s jeho osobním i autorským zráním. Téma vplétá do písní s nadhledem, nevtíravě (Notýsek, Kuře, Ticho). Zmínka o vyšší moci nebo bilanci života se někdy ze skladeb náhle vynoří („než se vymotá krátký záznam z černé skříňky mého života“). V téže skladbě Motýl Povaleč, rozehrané až s jazzovou ležérností prvorepublikové kavárny, Plíhal přirovná úder blesku k „vajglu, který pán bůh špatně típ“.
V písních, do kterých se posluchač může opakovaně ponořit a objevovat jejich krásnou slovní architekturu i významovou bloubku, dokazuje Plíhal své mistrovství. Možná se řídí replikou ze skladby Ticho, podle které „každý má svůj příděl ticha“. Přesně ví, kdy má zaznít ticho i tóny hudby, které váží až s dramatickou přesností. Ostatně Plíhalovy „tiché„ kytary, jimiž desku šperkuje či ilustruje, patří k dalším velkým radostem Vzduchoprázdnin.
Ty písně mají kouzlo, oduševnělost, humor i pointu. Po jejich poslechu je člověk bohatší, než před ním. Myslím, že k nadčasovým Vzduchoprázdninám se budeme vracet, mimo jiné i proto, že takové desky v Česku vycházejí jen vzácně.

Vladimír Vlasák

(MF DNES, 17.9.2012)

zpátky na Vzduchoprázdniny