Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Vzduchoprázdniny už vyšly aneb Zpráva o stavu páně Plíhalovy duše

Starý vtip: „Tak dlouho ses na to těšil, a teď to máš,“ řekla manželka muži, trosečníkovi, když mu ji po 6 letech moře vyplavilo na ostrov. „Ty máš pivo“ na to ON.

„Ty máš nové CD Karla Plíhala? Fakt už ty dávno slibované Vzduchoprázdniny vyšly?,“ ptal bych se dnes já ženušky před vítacím polibkem. Taky by mě zajímalo, co bude k večeři. A rozhlížel bych se, kde si na pustém ostrově Karlovu desku pustím… Inu, velká radost málokdy trvá dlouho.

Dostala péči

JENŽE se „Vzdu cho prázd ni na mi„ (slabikuji si ten podivuhodný název a ne a ne se nabažit) nás čeká zábava na dlouho. Holomócké Karel, jak ho kdysi nazval jeden z kolegů, asi šest let piloval noty i slova, žongloval se slabikami, skládal vedle sebe 22 písní a zas pořadí „měnil“ (tak to vidím já). Zkrátka DAL své nové desce náležitou péči.

A to počínaje obalem s málo informacemi. Texty zde zcela chybí, zato je to tu samý mráček a tráva zelená. Postava písničkáře (když už ji najdete) je malá, až Karel potvrzuje básníkovo „Sám nejsi nic“. Ale ruku na srdce, je to ta jeho roztomilá nesmělost, na níž jsme si za ty roky zvykli.

Fórky, hlášky…

Ta nesmělost jde ruku v ruce s jeho poetickými písničkami zdánlivě naivními, na pohled jednoduchými, ale plnými vtipu („Podsvinčetem bývá tma…“), neotřelých nápadů, hlášek, rýmů („Odjíždí na Labskou boudu, Quasimodo na velbloudu…“), postřehů, přiznání („Co můžu vždycky podělám…“), chytání za slovo i poetických rad pohřebních: „V chrámu ticha vyber účet, vykecáš se na Olšanech.“

Karel Plíhal opět zalidnil desku zvířátky (orel skalní, hroch, velbloud, grilované kuře, slon…) a dalšími postavičkami včetně sebe („Každej den bojuju se schízou, končí to většinou reprízou“… Prase).

Jeho mikropříběhy potěší či rozesmutní, hudba zklidní i roztančí. To když si zručný kytarista zaswinguje, či pozve k „baroknímu tanci“ (Burani z Anglie). Těším se, na kterou vznikne klip. U Karla jeden nikdy neví, může to být kolekce videí i minioperetka. Ale přece nebude „opisovat“ od Svěráka s Uhlířem, byť učit se od těch nejlepších není ostuda. A tak se od Karla Plíhala, který na desce hraje sám, dál učíme…

Z úvodní poetické písně „Vzduchoprázdniny“ mi uvízl v hlavě slogan „Co dům dá“ a informace, že prý je Karel v čínském znamení pes. Fajn česká je hříčka „Každej z nás to někam dotáh, sucho v ústech mokro v botách.“ Plíhal tu jen tak brnká na kytaru, hostů ni efektů netřeba, vše je čisté, přehledné, zábavné.

Faraon a wi-fi

V „Každé ráno“ si přes propast věků (z kavárny co má wi-fi) s faraonem mailuje „důvěrné hieroglyfy“, prý „co se týče jeho říše, je to ňáké vachrlaté“.

Jak jsem mohl zapomenout na černý humor? To ta pohoda obalu. A tak už ve druhé písni za akordů typických, které si s akordy jiného nepletete, se „den oblík do azůru, na nebi se mráček bělá, a z bazénu bříškem vzhůru, vzlétá leklá akvabela…“ Chudinka.

Pak „… podzim už hlásí, třičtvrtě na ocún, v hospodě debatuje nad vínem, armáda spásy, co čeká na odsun…“ (píseň Jednou prý). Co dodat?

Do zpívané moderní bajky Notýsek se básníkovi dostal Pánbůh a my už víme, proč jsou ryby němé. Zpívá také o tvrdém alkoholu (Temná skrytá hmota), ještě netuše, jak za pár dní okolo pálenek bude rušno. A už je! Některá témata jsou vděčná i věčná.

Nesrovnávat!

Srovnáme-li novinku Plíhalovu s posledním CD Nohavicovy (musí-li to být), jsou Vzduchoprázdniny introvertnější. Těžko tu najdete píseň k rozezpívání davu na stadionu, na písně ryčné hned zapomeňte. O to více je tu hříček i poezie všedního dne. Jarek i Karel, jsou zkrátka každý jiný. Plíhalova melancholie, objeví-li se, má blíž k té Dobešově, chceme- li zůstat u „starých mistrů“. Ale nečekejte Daňkovy chmury. Plíhal je svůj a zaplaťpánbůh. Prach a broky, na takové písničky se vyplatí čekat roky.

V povídání jsme dospěli asi do půli alba, ale proč nenechat pro posluchače i to nějaké tajemství skryto. Takže: Pokračování na koncertě Karlově či ve vašem obýváku. A užijte si jeho fajn poetickou duši.

Radek Strnad

(Ústecký deník, 19.9.2012)

zpátky na Vzduchoprázdniny