Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Plíhal je zpět a dívá se vzhůru

Trvalo to tolik let, než Karel Plíhal přišel s albem nových vlastních písní! „Umí to“ ještě vůbec? Neproměnil se za tu dobu v trochu jiného autora? Užije si publikum, které má rádo jeho starou klasiku?

Písničkář Karel Plíhal dal během třiceti let na scéně najevo, že od něj není radno čekat vzorně dodržované deadliny. Co se týče vydávaných alb, jejich rytmus je prokládaný důkladnými hibernačními pauzami. Příliš to nevadí, protože výsledek většinou stojí za to. Ovšem posledním titulem byl koncertní výběr, předcházelo kainarovské album a ještě předchozí Kluziště vytěžilo hlavně písničkářův raný repertoár: střízlivě počítáno, Vzduchoprázdniny jsou jeho prvním studiovým albem nových písní v novém století.

Zároveň je to jeho první deska po odeznění smlouvy s EMI: „nezávislý“ Plíhal se dnes vydává sám, na vlastní značce Inspiracek. Na rozdíl od dřívějška si nepozval žádné hostující muzikanty a rozhodl se písně zachytit zhruba tak, jak znějí na koncertě: zpívá a hraje sám, v doprovodu střídá elektrickou kytaru se španělkou. Tolik samostatných rozhodnutí autora, který se vždycky trochu stylizoval do bezradného velkého dítěte! Jak to zvládl?

„Každé ráno běžím honem / do kavárny, kde maj w-ifi / mailovat si s faraonem / důvěrné hieroglyfy“, rozbíhá se Každé ráno: je zřejmé, že éry, kdy lze hledat rýmy na slova jako „online“, se Plíhal dožil stejně jazykově hravý jako vždycky. Ale čas nestojí a léta člověka popíší. „Než se kouknu, co mi píše, / objednám si sachr, latté, / co se týče jeho říše, / je to ňáké varchlaté“: tahle hříčka na začátku jako by předznamenávala zbytek desky. Její autor se rozhlíží po světě, s nímž je to „ňáké vachrlaté,“ a jsou to spíš naše životy, než vzdálené říše, s nimiž se to nějak povážlivě naklání…

Tenhle „trochu jiný Plíhal“, spojující žonglování rýmy a komické postřehy se stínem a jizvami světa, to je hlavní trumf Vzduchoprázdnin, ba dokonce z nich ? typologicky - dělá album, jaké už hodně dlouho v Čechách nevyšlo. Na jednu stranu je zábavné, přístupné a emotivní, a na straně druhé přináší neklid, vyplývající ze zpětného pohledu na to, jak člověk žije. Přitom čas je neúprosný, „podzim už hlásí: třičtvrtě na ocún“. O půvabu přelétavých vztahů se dá tak dobře básnit, ale nakonec v Lázeňské vidí písničkář všechny ty páry „šťastné a neveselé“, koneckonců, tyhle věci se neobejdou bez daně („za to, že odlítne / Amor chce spropitné“).

Zmínky o sladkém životě včetně promiskuity jsou testem, jejž Plíhal skládá elegantně: distancuje se od nich ironicky (jinak by to vyznělo patrně dost sucharsky), a přece rozumíme, co má na mysli. A když na to přijde, odloží masku baviče a komunikuje přímo: „Světlo vidím, Bože krutý / Jen tvé moudré oči ne / Dej mi aspoň zemřít u tý / Co vedle mě spočine.“

Člověku se skoro nechce citovat povedená místa a líčit stavbu alba: u Plíhala je to tak trochu spoiler, pohrává si v tomhle směru s posluchačem dost účinně. Všechno vypráví přes médium hříček a neotřelých rýmů, jsou až obsedantně vypilované (v tom také občas narazí na hranici samoúčelosti, podobně jako pozdní Kryl): a z hravé atmosféry se najednou vyklube téma, které s nějakou nezávazností nemá moc společného.

Skutečné překvapení alba si pak člověk poskládá po čtyřech, pěti miniaturách: je tady motiv, který (kromě dvou tří anekdot) nechybí v žádné z písniček. „Dívám se na sebe zvenčí / jsem v čínským znamení / pes a z toho pramení / že někde je pán co mě venčí“: Plíhalův svět už není celý bez pohledu vzhůru. Někdy je schopen vymyslet si bizarní teorii, aby nemusel pojmenovat velké věci přímo (Temná skrytá hmota), jindy je něžně obrazný: „nikdy mi nebylo líp“, zpívá ve vánoční Sově sněžné, a zdá se, že zpráva „je dobojováno, už nezůstanu sám" nebude jen o příchodu nové krásky do jeho garsonky.

Ne že by se tu nestálo o reálnou lásku, dokonce se o ní Plíhalovi občas daří něco říct tak, že to připomíná zralého Leonarda Cohena: „Stojím v řece času po pás, / v zadní kapse europas, / vesmír už jsem propás, / ale tebe nepropás…“ V tomhle ohledu je čistým vrcholem alba písnička Na kolech, obraz cyklistického výšlapu, v němž se odlehčený swingující rytmus přesně spojí s vizí nekonečného výletu, v němž hranice mezi životem a smrtí není důležitá.

Když se do takového repertoáru dostane pár jednodušších vtipů (Velbloud, Generační výpověď), doplatí na většinový ráz alba a působí na desce jako propady. Jinak se dá Plíhalovu vykročení do vydavatelské samostatnosti vyčíst leda bonboniérové písmo na přespříliš jednoduchém obalu: kdo se jím nechá zlákat, objeví uvnitř zvlněnější a napínavější terén.

Ano, Plíhal je pořád hravý, spíš křehký, zábavný, schopný utrousit superstručný cynický rým o sexu… V tomhle se jeho staré publikum rozhodně nemine s tím, co má rádo. Ale k tomu všemu něco dost cenného přibylo. Plíhal je dnes blíž velkým múzickým outsiderům typu Jiřího Bulise než popfolkovým hvězdám, které odvedly vágnost a přijetí popové dikce úplně jinam, než je Plíhalovo vybrušování nevelkého materiálu. Jediná výhrada: Snad to nepovede k dalšímu albu až za dalších dvanáct let!

Pavel Klusák

(Lidové noviny, 24.9.2012)

zpátky na Vzduchoprázdniny