Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Dívat se na sebe zvenčí se vyplatí

Jsou desky, které jejich autoři nehodlají uspěchat, před svým vznikem musí projít dlouhým prenatálním obdobím. A tak, podobně jako v případě předchozího studiového alba Karla Plíhala „Nebe počká“, jsme si na „Vzduchoprázdniny“ museli nějaký ten pátek počkat. Ale opravdu to stálo za to.

Karel Plíhal je jednou z nejbezpečnějších sázek na jistotu. Všechny jeho nahrávky byly vždy fantastické. Jediným negativem tak zůstává fakt, že s nimi tento vtipný a málomluvný introvert šetří jak se šafránem. A tak, zatímco Plíhalovi kolegové jako Jarek Nohavica mají na svém kontě desek už moře, u Plíhala je to jen jezírko. Zato ale průzračně čisté, nachází se v kouzelné pohádkové krajině a v jeho okolí se nevyskytují žádné rušivé elementy. A ty potvory, které se kolem pohybují, modrý králíci nebo aktuálně burani z Anglie či Kvasimodo na velbloudu, v něm harmonicky splývají.

Podobně jako na předchozích albech si Plíhal libuje v libozvučnosti jazyka. Svými básnickými obraty hledá a úspěšně nachází takové vzájemné polohy slov, že vznikají zajímavé obrazy s druhými a dalšími plány. Maluje z nich nová souhvězdí a zároveň nechává dostatečný prostor i pro posluchačovu fantazii, imaginaci. Dovolí mu najít si ve Velké medvědici svůj Velký vůz. A je jedno, zda jde o písně milostné, nebo veselé. Funguje to u všech do jedné. Příkladem může být „Kuře“ s textem: „Z nebe padá jasný bolid, splní všechna tajná přání, v párech sedí starší páni, snící o polibcích lolit.“

Na „Vzduchoprázdninách“ najdete písně, které Karel Plíhal většinou již nějakou dobu testoval na svých koncertech. Svou studiovou podobu našla i „Napadl sníh“, před více než deseti lety použitá pro vánoční reklamu České spořitelny a od té doby (nepočítáme-li live nahrávku) nevydaná. A právě díky kontinuitě vzniku skladeb tu jsou i přirozené inspirace v jeho předchozí tvorbě. A tak to například někdy vypadá, jako kdyby na nás co nevidět mělo počkat nebe. A právě tato inspirace Kainarem a jazzem, který miloval, je možná jednou z charakteristik této desky.

Dalším znakem je milostná poezie, kterou je album prorostlé skrz naskrz. Plíhal umí lásku zabalit do mnoha příběhů, popsat ji v nejrůznějších podobenstvích. Když zpívá: „Jsem slon a ty jsi porcelán a život se mnou je pech. Co můžu, vždycky podělám a hledám tě v těch střepech. A nosím si tě po kapsách, bejt Nezval, dodám ještě: jako by mi okap sáh za límec prsty deště,“ je to poetické, něžné i srozumitelné.

Plíhal je detailista, nic nenechává náhodě. Každé slovo jako by bylo pečlivě hledáno, každá nota má svůj smysl, podobně, jako třeba v tvorbě Leonarda Cohena. Přesto zní výsledná písnička přirozeně a lehce. Když potřebuje zpívat slova „už jdou burani z Anglie“, složí si k nim jakoby anglickou lidovou hudbu. Jindy zas o sobě řekne možná více, než by sám chtěl, třeba když v titulní skladbě zpívá: „Dívám se na sebe z venčí. Jsem v čínským znamení pes a z toho pramení, že někde je pán, co mě venčí.“

„Vzduchoprázdniny“ jsou další výbornou a typickou deskou Karla Plíhala. Tento Olomoučan je pořád sám sebou a pořád má co říct. Svým typickým, upřímným, jakoby lehce zakřiknutým projevem. Písní i slovem, vesele i vážněji. I když jsou intervaly mezi jeho deskami docela dlouhé, asi nebude problém si album užívat až do vydání toho následujícího.

Honza Průša

(musicserver.cz, 10.10.2012)

zpátky na Vzduchoprázdniny