Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Karel Plíhal: Muž bez ambicí

Mluví tiše a plaše. Ale mluví. To u něj nebývá zvykem. Svou mlčenlivostí je proslulý. A taky pomalostí. Na jeho nové album Vzduchoprázdniny se čekalo dvanáct let. „Není kam spěchat,“ říká k tomu KAREL PLÍHAL.

Od vydání vaší poslední autorské desky Kluziště uplynulo už dvanáct let. Proč trvalo tak dlouho, než jste natočil Vzduchoprázdniny?

Přemýšlel jsem, jak budu na tuhle otázku elegantně odpovídat, ale nejčistší a nejupřímnější odpověď zní: prostě mě dřív nic nenapadlo. Vydal jsem sice za tu dobu dvě koncertní alba, ale do toho jsem žádnou energii investovat nemusel - zkrátka jsem jenom natočil svá vystoupení v Telči a v Olomouci. Takže jediné, na čem jsem za tu dobu opravdu pracoval, byla deska Nebe počká, na níž jsem nazpíval Písně Josefa Kainara; to mi zabralo tři roky života.

Pomohla vám práce na desce Kainarových písní ve vaší vlastní tvorbě?

Vždycky jsem měl pocit, že každý správný folkař musí mít napřed text a teprve ten potom zhudebnit; naopak že to nejde. Ale při práci na písních Josefa Kainara jsem si uvědomil, že se vlastně jedná o texty napsané na jazzové a swingové standardy z třicátých a čtyřicátých let, tedy na svým způsobem tehdejší popovou hudbu, která stejně, jako popáč dneska, měla i tenkrát dost blbé texty. A on namísto nich dokázal stvořit skutečné básně - v mém případě jde pořád jenom o písničky, ale on opravdu vytvářel zhudebněnou poezii. V žádném jeho textu na jednoduchou swingovou melodii není jenom jedna rovina, ale v každé sloce nebo větě je samostatná pointa. On si s tím opravdu dokázal úžasně pohrát - a často to vůbec nebylo jednoduché. Měl jsem možnost vidět jeho rukopisy a každý texty byl bezpočtukrát přepsaný. A přitom výsledek působí tak lehce…

Takže jste v případě alba Vzduchoprázdniny psal po vzoru Josefa Kainara texty na hudbu?

Myslím, že to má svůj důvod - člověk se začne s věkem hudebně opakovat. A já nechtěl, aby nová deska byla jen deklamace s kytaru, tak jsem začal od hudby - snažil jsem se, aby každá muzika byla jiná, protože mám rád písňovou formu; vlezlejší melodie, coby nosnou raketu určité myšlenky. Bohužel běžný muzikant má tak tři melodie, které hraje stále dokola, ti geniální jich mají asi pět, jenom Paul McCartney jich měl na padesát, ale to je extrém, který se nepočítá. A protože i mně za posledních několik let napadlo pár melodií, které mám dodnes rád, protože každý muzikant má rád své melodie, tak jsem si řekl, že zvolím jinou metodu a zkusím je dodatečně otextovat.

A šlo vám to lépe než zhudebňovat texty?

Bylo potřeba počkat, až se nejrůznější kousky textů spojí ve smysluplný celek - i proto mi nové písničky trvaly tak dlouho. Většinou pracuji simultánně na několika písních, třeba na pěti naráz - lítám od jedné k druhé, až se pak jednou probudím a celá skladba se mi v hlavě poskládá jako Rubikova kostka. Mám iPhone, na který si zaznamenávám rýmy a pak je skládám dohromady jako čínské miniatury. Mám rád sdělnost a jednoduchost, takže psaní písní je pro mě hozená rukavice, ale zároveň zábava.

Hádá se při tvorbě někdy Plíhal textař s Plíhalem skladatelem?

Textař je dost často pěkně naštvaný, protože čeká na ta správná slova, zatímco skladatel je v pohodě, ten se mu může jenom smát.

S básničkami je to snazší?

Básničky vznikají nahodile, prakticky hned. Ty jsou spíše určitým ventilem - píšu je pro pobavení sebe a svých nejbližších. A když se tomu lidé v mém okolí smějí, tak je zkusím zarecitovat na koncertě. A když nezaberou, tak ji zase potichoučku stáhnu. V opačném případě jimi uvádím písničky. Anebo se z nich v budoucnu mohou stát písničky. Nikdy nevím, jestli mě napadla básnička nebo písnička. Dneska mě třeba přišly na mysl verše: „Dívky nosí tenké letní šatečky/přiléhají jako kódy na čtečky.“ Uvidím, co z toho bude…

Před šesti lety jste vydal knížku básniček nazvanou Jako cool v plotě. Takže když vám nešlo skládání písní, tak jste psal básničky?

Měl jsem jich už přes tři sta, tak jsem si řekl, že bych z nich mohl poskládat knížku; teď už jim mám v počítači a v telefonu zase rozesetých asi ato padesát, tak je chci na jaře zkusit poskládat do další sbírky. Jenom nevím, jestli to není na knížku málo, protože jsou většinou velice krátké.

Proto jste některé básničky zařadil i na desku Vzduchoprázdniny?

Rok jsem řešil, jak vlastně chci, aby ta deska vypadala - to bylo těžší, než tu desku natočit. Zda ji nechat obnaženou, nebo oživit básničkami; to jsou dva zcela odlišné vesmíry. Nakonec jsem se rozhodl, že ji obohatím několika básničkami, které mi nepřišly až tak moc srandovní - spíš na mě působily jako písničky bez muziky… Vlastně celá ta deska je určitým poděkováním lidem, kteří chodí na moje koncerty. Písničky z desky Vzduchoprázdniny jsem poslední tři roky průběžně zařazoval do svého koncertního repertoáru, aniž bych divákům prozradil, že jsou nové. Možná bych ani žádnou desku netočil, ale když mí posluchači začali nové skladby hledat na mých starších deskách, a nejenom jednu píseň, ale třeba už čtyři nebo pět, tak jsem si řekl, že to už je důvod je nahrát.

V minulosti jste na některých svých nahrávkách pracoval s bohatou škálou nástrojů - proč jste tentokrát vsadil jenom na kytaru a zpěv?

S deskou Vzduchoprázdniny mi strašně pomohl zvukový režisér Petr Kocfelda - jeho zásluhou ta deska zní tak, jak zní; nikde jinde bych ji takhle nenatočil, protože v jiném studiu bych se necítil tak příjemně a útulně. Zkoušeli jsem společně některé písničky plněji zaranžovat a natočil do nich klávesy, basu nebo víc kytar, ale nakonec jsem zjistil, že to všechno už jsem dělal v minulosti - to by byla jenom nastavovaná kaše. Nehledě na to, že na koncertech písničky hraji jenom s kytarou, tak proč je na desce nějak složitě aranžovat. Zkusil jsem to a akorát se pak v hudbě ztrácely texty. Nejsem zpěvák jako Jaromír Nohavica nebo Vlasta Redl, jejichž písně snesou velké aranžmá. Moje ne, protože já vlastně jenom šeptám. Není to záměr, zkrátka mi nebylo dáno mít velkého hlasu, který by se dokázal prosadit s kapelou. Vím, na co mám, a na co nemám.

Takže vás nemrzí, že nemáte písničku, kterou by si s vámi zpívala celá sportovní hala jako třeba v několika případech s Jaromírem Nohavicou?

Obdivuji kolegy, kteří umí zaujmout masu. Myslím, že aby to člověk dokázal, musí volit sdělnější prostředky; alespoň mám takový pocit, protože sám to těžko někdy zažiju. Zkoušel jsem před časem hrát i na festivalech - podíval jsem se na youtube, abych věděl, které moje písničky mají lidi nejraději, a ty jsem jim hrál; z nových žádnou. Nakonec jsem z toho měl akorát velké deprese - cítil jsem, že ten prostor neuřvu, že publikum nezaujmu. Pro mě je svobodnější hrát v malém prostředí, na Portě jsem se nikdy necítil dobře. Na mě chodí sto padesát, dvě stě lidí, moc milých, kteří na mě nic nepokřikují, jenom tiše poslouchají. Tak to mám nejradši.

Svého času jsem zpovídal Jiřího Suchého a na otázku, kdo si myslím, že by mohl být pokračovatelem poetiky divadla Semafor odpověděl, že v textové rovině jste to rozhodně vy. Cítíte to stejně?

Je to zvláštní, protože když jsem kdysi dávno začínal s kapelou Plíharmonyje, byla pro nás nejdůležitější melodie - texty jsem začal psát jen proto, že písnička musela mít nějaká slova. Ale je pravdou, že jsem k tomu měl z domova dobrou školu, protože maminka celé mé dětství poslouchala písničky Suchého a Šlitra; to už v člověku zůstane. Vlastně se mi vždycky líbily dvojice: Suchý - Šlitr, Vodňanský - Skoumal, Burian - Dědeček; akorát já na to jsem sám. Ale taky mám rád texty Josefa Kainara nebo Kamila Peteraje. Deska Vzduchoprázdniny je vlastně poctou těmto mým velkým učitelům, na níž se snažím zúročit jejich vliv na mou tvorbu - nejsem žádný novátor. Nemám dokonce ani velké ambice - mým vzorem jsou pracovití lidé, kteří nejsou miláčky mas, ale pro mě jsou strašně důležití.

Vaše písně působí na jednu stranu posmutněle, ale ve skutečnosti je v nich spousta humoru - to je tvůrčí záměr?

Spíš snaha si už kvůli sobě trochu prosvětlit život. Můj vnitřní hlas mi vždycky našeptává: „Hlavně se ze sebe neposer!“ To se nedá říct jinak… I proto mám rád koncerty, kde se lidi smějí - rozesmát lidi je těžší než rozbrečet nebo naštvat.

A to vám publikum nechybělo, když jste v roce 2007 vyhlásil tvůrčí pauzu a půdruhého roku nekoncertoval?

Naopak, to byla strašná úleva! Nutně jsem potřeboval totálně vypnout, protože už jsem se omílal jak hrací strojek. Najednou jsem zjistil, že na koncertech už nemyslím na písně a na publikum, ale spíš přemítám, jestli doma neteče voda. A protože pro mě je důležité, abych se na lidi těšil, tak jsem si udělal pauzu, během níž jsem se na ně zase těšit začal.

A co jste během ní dělal?

Prodal jsem svůj olomoucký byt a pronajmul si kvartýr v Praze - za ty peníze jsem mohl být rok a půl doma. Prachy nejsou zas tak podstatné, alespoň pro mě bylo důležitější, abych v budoucnu zase mohl pokračovat v práci. Takže zkraje jsem nedělal nic, protože jsem ani nevěděl, co bych měl dělat. Pár měsíců jsem se poflakoval, ale pak už jsem to sám se sebou nemohl vydržet, protože nejhorší je, když má člověk volno. A tak jsem začal sbírat nápady na nové písničky, na což jsem předtím neměl čas. Hodně jsem četl poezii, vypadnul jsem z Moravy a ocitnul se v Praze, kde pro mě všechno bylo nové, takže jsem často chodil na koncerty a do divadla. To byla příjemná změna - a změny jsou důležité.

Důležitou změnu ve vašich nových písních je i častá zmínka o Bohu - co vás přivedlo k témuto tématu?

Mám ho asi v pěti písních, protože jsem cítil potřebu se k němu nějak postavit. Všichni od Boha něco chtějí, tak já si řekl, že se ho pokusím pobavit. On s námi moc zábavy neužije, tak jsem mu chtěl udělat trochu radost. Pojal jsem ho spíš jako takového nestranného pozorovatele, který do ničeho moc nezasahuje, spíš se jenom kouká. Mám na to téma básničku: „Pánbůh nás nevidí/vidí jen planetu/planetu bez lidí/všichni jsou na netu.“ Tak takhle nějak bych to viděl.

Je pravdou, že ve vašich písních se objevují i nepříliš poetické výrazy jako wifi nebo mailovat. To jste takovým příznivcem nových technologií?

Používám tyhle výrazy spíš jako srandu. Moderní slova jsou dost ožehavá, takže je třeba s nimi šetřit. Navíc pro mě už internet není, dokonce jsem ho před pár měsíci úplně zrušil a jenom si přes iPhone stahuji maily od manažerky. Svého času jsem u něj vysedával skoro pořád - člověka to svádí sledovat spoustu věcí, který vlastně ani vidět nemusí, číst diskuze, které ve skutečnosti žádnými diskuzemi nejsou, protože se v nich jenom vykecává kdejaký zakomplexovaný blb. Nehledě na to, že já jsem celý život nucen bojovat se závislostí, nejsem schopen udržet věci v normě - když jsem chlastal, tak jsem chlastal, když jsem byl na netu, tak v jednom kuse.

Měl jste strach, že byste se stal na internetu závislý?

Pomalu to k tomu směřovalo. Nehledě na to, že internet není podle mého vůbec tvůrčí, naopak svádí k tomu, že lidi pouze přebírají polotovary cizích myšlenek; mnohem raději si přečtu knížku. Navíc mě internet děsí - je to až příliš anonymní záležitost, kde vznikají podivná internetová polobožstva jako třeba Anonymous, což už vnímám trochu jako temnou sílu. Neodsuzuji internet, z hlediska pracovního nebo odborného je to geniální věc. Mluvím teď pouze o nadlidech, kteří mají pocit, že řídí tento vesmír.

Ale pokud vím, tak jste na facebooku...

A to je přesně případ anonymity internetu, kterou nenávidím. Mám na facebooku stránku pod svým jménem, se kterou nemám naprosto nic společného - ve skutečnosti na něm nejsem a nikdy jsem nebyl přihlášený! Nevím, co se na ní odehrává, ale už jsem se doslechl, že mi tam píší různí lidé. Netuším, kdo a proč ji mým jménem založil, ale přijde mi strašně sprosté, že někdo zneužil mou identitu. Pokud chce být na facebooku, ať si tam je pod svým jménem.

To by mohlo být pěkné téma na protestsong, které jste i vy svého času psával. Dnes už vás tahle poloha neláká?

Neláká, protože mám pocit, že nemám dost solidních informací; vlastně sleduji jenom Čtyřiadvacítku a to je trochu málo. Podle mého existují dvě roviny. Zaprvé člověk napíše to, co stejně všichni vědí, což je záruka úspěchu, protože lidi vždycky rádi veřejně slyší to, co beztak znají. Jako třeba v případě, kdy nedávno někdo napsal písničku o Davidu Rathovi. To mi přijde úplně zbytečné - proč o něm nikdo nenapsal písničku ještě předtím, než ho zavřeli ? A tím se dostáváme k druhé rovině, která spočívá v předjímání věcí příštích, nikoliv v pouhém konstatování stávajících poměrů. A ta by mě lákala, ale na to se necítím být dostatečným vizionářem. A psát panflety na politiky - proč si tím kazit den?

Honza Dědek

(Instinkt č. 41, 11.10.2012)

zpátky na Vzduchoprázdniny