Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Vzduchoprázdniny jsou velodrama, Karel Plíhal na nové desce nechal duši

Kdysi poťouchlý písničkář, který se v osmdesátých letech rozhodl „hrát si se slůvky“, už není tím frivolně anekdotickým muzikantem ze studentských klubů. Karel Plíhal dokáže stárnout na úrovni, jak dokazuje album Vzduchoprázdniny.

Pětačtyřicet minut hudby a textů vykoupených mnoha roky práce. V populární hudbě je to krajně neefektivní přístup, protože každá nová nahrávka je tu vnímána jako reklama umělce a jeho koncertů. Čím víc, tím líp.

Folkový písničkář Karel Plíhal, který po mnohaleté pauze nyní vydal autorské album Vzduchoprázdniny, se do tohoto průmyslového vzorce nevejde. A kdyby tempem, jakým natáčí své nahrávky, pracoval u stroje, na chleba by si nevydělal.

Plíhalova předešlá řadová deska z roku 2004 navíc nebyla autorská - interpretoval na ní písně, které otextoval nebo celé složil Josef Kainar kolem poloviny minulého století.

Stárnout na úrovni

Kainarovské album ovšem bylo Plíhalovým iniciačním obřadem. Písničkář definitivně nasákl „blue“ melancholií uctívaného básníka, jehož některé písně už dříve zpíval, a navíc svou kytarovou hru posunul k vyšší propracovanosti.

Plíhal před Kainarem a po něm je tak trochu jako svět před Kristem a po Kristovi - se všemi šrámy, tragédiemi i radostmi, hodnotově kodifikovaný, přesto pochybující, neusazený, neurotický.

Kdysi poťouchlý písničkář, který se v osmdesátých letech rozhodl „hrát si se slůvky“, sice tohle do důkladnosti dovedené poetické řemeslo zachoval i na Vzduchoprázdninách, ovšem mentálně už není tím frivolně anekdotickým muzikantem ze studentských klubů. Na rozdíl od mnohých věčně mladých hochů z pop-music dokáže stárnout na úrovni.

Svět je posmutnělá scéna

A tak zpívá i o tom, že dostal na hodinu generační výpověď. Nestaví se k písním jen jako pouhý interpret, ale stojí si za nimi tíží celé osobnosti, váhou duchovního i duševního nákladu, který je schopen unést. A zdá se, že má Karel Plíhal na novém albu sílu jako Atlas, jenž podpírá nebeskou klenbu.

Právě k nebesům se čtyřiapadesátiletý Plíhal na Vzduchoprázdninách obrací nejen lhotákovským názvem desky a jejím obalem, na němž se pustý a nízký travnatý horizont dotýká vysoké oblohy s barokně buclatými mraky. Na nebesích je především dům věčného pozorovatele, který sleduje naše kroky, protože "svět je posmutnělá scéna, stálá scéna, open air", jak Plíhal zpívá v písni O mracích a tak.

Jednoznačné, koncerty přiživované, a tak rozšířené spojení „Plíhal rovná se legrace“ na Vzduchoprázdninách pokulhává. Humor tu sice je, ovšem velmi ztišený.

Naskočí spíš jiná emoce: úžas. Nad tím, jak Plíhal váží slova (blázen v psychopatách; všemohoucí vládce natahuje ptáčkům pérka), jak je kombinuje do dvojsmyslů (v nebi z pekla štěstí; nesmrtelní pozůstalí), jak tvoří novotvary, které nejsou samoúčelné (xenofábie v písni o české i jiné xenofobii; velodrama v nejen cyklistických souvislostech), jakou citlivost má pro rým (chrámy Páně / k milosrdné ráně) a jak je v tom s léty důkladnější - už jen název vlastní značky, pod kterou album vydal po odchodu od velké firmy, je příznačný: Inspiracek.

Dvacet písní a dvě básně - Plíhal někdy jen recituje - je převážně velmi stručných, pokud jde o délku, ale výmluvných obsahově. Každá z miniatur, na nichž se písničkář doprovází jen na elektrickou či akustickou kytaru, má přinejmenším těžký poetický kalibr, pokud zrovna nemíří k nějakém silnému sdělení.

Posluchač je neustále udržován ve střehu, aby si uvědomil, jak to Plíhalovo puzzle do sebe zapadá a jako by z ničeho, z jakési až nemužné rozechvělosti vytváří nepřehlédnutelně probarvený obraz.

2 + kk

Karel Plíhal snad píše písně v dětském pokoji s dveřmi otevřenými do kuchyně. Vzduchoprázdniny jsou albem z prahu mezi těmito místnostmi. Na jedné straně připomínají bezstarostnou dětskou hru, v níž představivost nezná hranic a reálný svět je rovnocennou alternativou světů paralelních.

Na straně druhé jsou Vzduchoprázdniny rigorózní ve své autorské nekompromisnosti, budované podle dlouho promýšlených a ověřovaných receptů, které nedovolí zkazit chuť.

A také do ložnice je ze Vzduchoprázdnin vidět. Ne že by se tu děly neřesti, to se jen v písních odráží emocionální napětí, které se spíš než fyzicky vybíjí intimními diskusemi, s prominutím, o smyslu života. Plíhalovo nové album je velodrama. A nezastavitelně je nám v psychopatách.

Ivan Hartman

(IHNED.cz, 15.10.2012)

zpátky na Vzduchoprázdniny