Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Karel Plíhal: Vzduchoprázdniny

Tahle deska bude mít postupem času stále více fanoušků, a ti se do ní budou s každým dalším poslechem stále více zamilovávat. Je to první zásadní věc, se kterou Karel Plíhal přišel po kainarovském CD Nebe počká, a jeho první autorské album za posledních dvanáct let. Dovedu si představit, že leckoho nejdřív znejistí. Hříčkami se tu oproti minulým projektům šetří, i když ta „mísa vtipné kaše“ se u Plíhalů doma evidentně vždycky najde. Nové písně jsou ale docela závažné, decentně svěřovací a lehce sebezpytné. Melodie, ačkoliv je na nich znát skladatelova neutuchající snaha učit se nové postupy, tentokrát spíše slouží slovům, a slova jsou tu zase od toho, aby nesly myšlenku, ne aby stvořily dokonalý rým. Plíhal nikdy nebyl povrchní, nicméně na Vzduchoprázdninách konečně jasně ukázal, že pod tou fazónou ležérního šprýmaře se skrývá poeta-melancholik, pozdní bohém a životem poučený realista.

Nikdo mi nevymluví, že tady nesehrálo důležitou roli muzikantovo dočasné přesídlení do hlavního města. Úplně ho vidím, jak posedává v koutech poloprázdných kaváren („rádi se potkáváme v místech, kde jsme sami“), v relativní anonymitě brouzdá jemu neznámými uličkami a vyžívá se v pozici nezúčastněného pozorovatele. Mimochodem, dívat se tedy umí. Některé postřehy jsou téměř „tý-es-eliotovské“; z bazénu bříškem vzhůru vzlétá leklá akvabela, horká káva zvolna vlažní, číšník jako žralok reaguje na pohyb. A když tenhle českomoravský „Englishman in New York“ líčí, jak „noční Prahou k metru áčku po svý každodenní túře kráčí grilované kuře vyšňořené v termosáčku“, člověk má tendenci lokalizovat místo, kde ho tahle blbost napadla, s přesností na pár metrů.

Na albu Vzduchoprázdniny je jedním z nejhezčích okamžiků hned ten úvodní, kdy nás suverénní kytarové malování spolu se sugestivním zaříkadlem „co dům dá, co dům dá“ hodí trošku jinam, než bychom čekali. Staromódní styl předchozí desky a klouzavé kolovrátky absurdních popěvků vystřídala upřímná osobní zpověď, byť v pravou chvíli jaksepatří shozená. Takové songy většinou nevznikají za bílého dne, což ostatně dokládá obraz měsíce s tváří dalajlámy „ve vesmírném tichomoří“. Chuck Berry hrál úplně jinak a úplně něco jiného, ale když v hodině mezi psem a vlkem ubral volume a začal pološeptem bluesovat In The Wee Wee Hours, mělo to dost podobný feeling.

U skladby Každé ráno nás překvapí citlivé použití echa, které se s každou slokou zvětšuje. V písničce Prase si Plíhal neodpustil hračičkovské prolínání několika zpěvových tracků, z nichž jeden zní zblízka a další létá kdesi v prostoru. Pocit určitého zadumání, jenž je pro tuto desku příznačný, navozuje už jeho hlas, který se až dosud mladistvě působícímu folkaři začíná propadat do netušených pater. Zkrátka a dobře: cohenizace na postupu, a k tomu ještě velké téma života po padesátce. „Stojím v řece času po pás, &ld uo; připouští posmutnělý autor. Nebyl by to ale on, kdyby se zároveň poťouchle neušklíbl: „Dnes mi dali na hodinu generační výpověď.“

Vzduchoprázdniny jsou zřejmě mnohem hezčí a moudřejší album, než zatím tušíme. Ale teprve až si ho člověk pustí podvacáté, může o něm vyřknout nějaký smysluplný soud.

Michal Bystrov

(Crossroads č.17, 14.11.2012)

zpátky na Vzduchoprázdniny