Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Snažím se psát jinak než po lopatě

Album Vzduchoprázdniny vyšlo dvanáct dlouhých let od poslední ryze autorské nahrávky Karla Plíhala. Čas čekání přerušilo pouze „kainarovské“ album Nebe počká (2004) a sbírka básniček Jako cool v plotě (2006). Té se dosud prodalo třiadvacet tisíce kusů! Písničkář přichází ke stolku v kavárně Slavia se slovy: „Kde mám svou oblíbenou nádobu, kde je?“ A bere si popelník z vedlejšího stolu.

Kolik kouříte?

Snažím se udržet vyšší limit; ale zase nepiju, už dvacet let.

V roce 1988 jsem vás v Praze na kolejích Větrník přepadl se žádostí o rozhovor pro Gramorevue. Tehdy jste mě odmítl s tím, že všechno je v písních.

Tak pateticky jsem mluvil? To se zpětně omlouvám. Nechci komentovat své písně, člověk se začne stylizovat, najednou je sám před sebou cizí.

Nohavica vzpomíná, že mu tehdy bylo, jako kdyby vyplaval z temné řeky. Paradoxně to byla doba zbožštění písničkářů s kytarou, jako jste byl vy. I po vás se žádala „pravda mezi řádky“.

Psát bojovné písně mě odjakživa uvádělo spíš do rozpaků. Já vyrůstal na Osvobozeném divadle, Suchém, Šlitrovi, Vodňanském a Skoumalovi. Líbil se mi jejich poetický svět a nerad jsem ho opouštěl.

V osmdesátých letech jste byli na roztrhání, ale vy jste se přesto na rok vrátil do olomoucké kotelny. Proč?

Hrál jsem pořád tytéž písničky, zdálo se mi, že hraju mechanicky. Vnitřně jsem cítil, že to chce změnu. Navíc velké festivaly jsem většinou doslova protrpěl. (Plíhal je držitelem čtyř velkých Port, pozn. aut.) Těch lidí – člověk vleze na jeviště a je jako ve snu. Moc si toho nepamatuju. Ale vždycky jsem měl přesně připravený program. Já neumím improvizovat. Nejlepší bývalo setkání s kamarády, hlavně s Jarkem a Slávkem Janouškem. Hrávali jsme až do rána. Hlavně jsme se vzájemně chlubili novými písněmi.

Byli jste k sobě kritičtí?

Byli jsme spíš přejícní než kritičtí. Vzájemně jsme si přátelsky záviděli nové písně.

Stýkáte se s nimi?

Já se s nikým z kolegů už moc nestýkám. Byli jsme mladí, party se dělají. To je pryč.

Necítite se osamělý?

Vyčlenil jsem se z kolektivů z pudu sebezáchovy, jsem rád doma, vyhovuje mi intimní základna. Nechodím už ani na internet.

Proč?

Moc informací. Snažím se číst. Ze všeho nejradši čtu Zábranovy paměti, teď jsem je dočetl popáté. Je to moje bible: odkazy na knížky, které jsem nečetl a jednou bych si je přečíst chtěl, a taky pocity společnosti 50.?80. let popsané tak přesnými slovy.

Objevil vám Zábrana někoho?

Pořád se na ty knížky chystám. Třeba na Grahama Greena a spoustu dalších. Zábrana taky krásně píše o překladatelském řemesle.

Vy jste někdy překládal?

Já žádný jazyk neumím. Ale určitě je to krásná práce, když do toho navíc vnášíte něco svého. Ani převzaté písničky jsem nikdy nehrál. Občas Pampelišku od Suchého a od Bohdana Mikoláška Mávej, to ještě s Plíharmonií.

Příprava alba kainarovských písniček Nebe počká, jímž jste k sobě před osmi lety naposled připoutal pozornost, vám prý zabralo několik roků. Proč?

Kainar jako kluk psal za války pro potěšení své a svých kamarádů texty na americkou pop-music. Ty anglické texty byly hloupé, jak už to tak u maistreamu bývá, ale Kainar ty texty povyšoval na poezii. Vezměte si třeba: „… můžeš si půjčit klobouk, nepůjčíš si nikdy cizí žal, cizí žal cizími ústy ještě nikdo nezpíval“ ? co verš, to obraz. Navíc byl výborný muzikant, prý měl absolutní sluch. Trvalo mi dobře čtyři roky, než jsem zvládl kytarové doprovody. Olomoucký jazzman Mirek Švihálek mi udělal kostru v klavírním doprovodu a já v hlavě přepočítával, jak to zahrát na kytaru.

Bylo to tak těžké?

Swingové melodie jsou plné zmenšených akordů a já předtím hrál takovým tím bandžovým stylem na tři prsty. Jenže pak jsem začal poslouchat kytaristy swingové éry ? Cheta Atkinse a Joea Passe, který doprovázel Ellu Fitzgeraldovou nebo Sarah Vaughanovou. Kolovrátek několika akordů mi přestával stačit. Zjistil jsem, jak může být doprovod pestrý a barevný. Zmínění kytaristé ale nezpívali. To je velký problém. Abych na koncertě nehrál bez chyb, musel jsem se naučit hrát spíš mechanicky. Jenom koncerty to usadí, ale trvá to i roky. Měl jsem s nahráním CD Nebe počká ještě pár let počkat, protože teď to zase hraju líp.

Jak jste chtěl, aby vypadaly Vzduchoprázdniny?

Po zkušenosti s Kainarem jsem měl potřebu udělat pestřejší desku, ale kapelu jsem nechtěl. Dobu přizpůsobivosti být v kolektivu jsem prošvihl, takovou kapelu, jež dýchá zevnitř, už mít nebudu. Ale měl jsem štěstí na zvukového mistra Petra Kocfeldu. To je legenda, která natočila třeba Kuře v hodinkách a spoustu dalších významných desek.

Kuře má přesně čtyřicet let od nahrání, vyšlo v roce 1972.

Tehdy jsem byl v pubertě a miloval Slováky: Ursinyho, Vargu, Hammela. Pamatuju si, jak jsem v šestnácti v Bratislavě koupil Zelenou poštu. Tak se mi líbil ten obal s bílým koněm a kulečníkem. Teď jsem na Slovensku po několika letech týden jezdil a bál se, jestli mi ti mladší budou rozumět, takže jsem hrál pomaleji, zřetelně vyslovoval a nakonec jsem měl z toho dobrý pocit.

Oč vám jde?

Co píšu básničky, snažím se, abych pocity uměl vyjádřit jinak než po lopatě. To je mé životní téma. Každý den si píšu nápady do iPhonu, do poznámek a skládám si texty rovnou v hlavě. Texty k téhle desce ještě nikde nejsou zapsané.

Vždyť už vyšla, jak to?

Na přebalu nejsou, mám je v hlavě. Musím je napsat aspoň na stránky.

Kdo se vám líbí z mladých muzikantů?

Dnes to není ani tak o zajímavé melodií, spíš je to o sdělnosti a generační výpovědi. V tom jsem nejspíš kýčař, mám rád silné melodie. Líbí se mi Xindl X, Jananas, Prago Union. Ale moc se mi líbí i poslední deska Jana Buriana, hlavně písnička Požár. Je to elegantní zpověď muže, který umí stárnout.

Milan Tesař

Nemluvný muž má nápady

Kdypak já toho blonďatého efébka z Olomouce viděl a slyšel prvně? Možná to byl ostravský Folkový kolotoč nebo Porta, ale muselo to být zkraje osmdesátých let, kdy se na místo rozprášeného Šafránu vedrali kromě Plíhala ještě Nohavica, Streichel, bří Ebenové nebo Dobeš. Dnes čtyřiapadesátiletý Plíhal mi z téhle vesměs moravské party připadl nejvíc tajuplný: ostatně nemluvný, snad až ostentativně, je, nemýlím-li se, dodnes. Nebyla s ním řeč ani po požití nemírného množství milované becherovky: se stejně sladkým úsměvem si žil dovnitř, sólista. O to výmluvnější písničky mne vracely do dob, které jsem neprožil, do prvních let divadla Semafor: Suchému velmi příbuzná poetika, trochu poetismu, trochu dada, veskrze civilní projev, rafinovaný asi jak Vinohradská třída a básnivý, jako by ho - podobně jako Jiřího Suchého - „mezi básníky nikdo nezval“. Plíhal taky verši a pochopitelně i alby šetří, rozhodně ne proto, že by chtěl své posluchače napínat, spíš je sebekriticky zdrženlivý, a ačkoli na to nevypadá, miluje perfektnost.

Na svém předposledním studiovém albu Nebe počká (2004) se Plíhal nechal uštknout dávnou poezií legendární „dvaačtyřicítky“, především básníkem Josefem Kainarem: ten pocit melancholie i zcizení jako by se mu vryl pod kůži také na úplně novém albu s „lhotákovským“ obalem i názvem Vzduchoprázdniny. A stejně nejednoznačně jako Lhotákovy obrazy působí jeho nové skladby. Je jich celkem dvaadvacet - některé z nich spíš skici, záznamy - a na první poslech je patrná (a logická) proměna Plíhalova hlasu: z nebeských trylků se posouvá do nižších poloh, mírně zdrsnělý témbr, což mají jistě na svědomí postupující léta, ale možná i jakýsi odstup („Dívám se na sebe zvenčí“). Jako vždycky i zde mi poněkud vadí místy buď nezřetelná, nebo přehnaně pečlivá výslovnost, což laskavě nazvěme „moravanstvím“. Toť ovšem poslední výtka (snad vedle naroubovaných pop-výrazů, jako wi-fi či chat), ze všech ostatních pohledů se mně nová Plíhalova deska moc líbí od jeho už málem nezbytných zvířátek (zde „vystupují“ velbloud, jehož však mutrakem pohání Quasimodo, orel skalní, hroch, ale také grilované kuře) přes milé a vtipné slovní hříčky (Podsvinčetem bývá tma), překvapivě realistické verše (Každej z nás to někam dotáh'/ sucho v ústech mokro v botách) až po téměř existenciální výraz v recitované skladbě Ticho: „V chrámu ticha vyber účet, vykecáš se na Olšanech.“

Album Vzduchoprázdniny je velmi smutné, byť to třeba Plíhal tak úplně nechtěl. Jenže i ty humorné slovní hříčky jsou (ano, jakoby nechtěně) přetřeny šedivě nebo do černa. A upřímně: musíte na takovou desku mít náladu. Ne, Plíhal není ani Nezval, ani Suchý, a už vůbec ne Merta nebo Třešňák. Na to je přílišný „hračička“, okouzlený vlastními, jistě nevšedními nápady. Však ve srovnání s posledním albem Jaromíra Nohavici dávám hlas Karlu Plíhalovi.

Vojtěch Lindaur

P. S.: Výraz „třičtvrtě na ocún“ je příliš příbuzný Peterajovu textu „Je tričtvrte na jeseň…“

(Reflex, 8.11.2012)

zpátky na Vzduchoprázdniny