Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Zvířata už mi jen chodí kolem

Zatím poslední autorské album Vzduchoprázdniny jste vydal po dlouhých dvanácti letech. Čekáte až přijde nápad, a nebo si novou písničku prostě musíte „vysedět“?

Já jsem v životě nic nevyseděl. Mám krásný pokoj, kde bych mohl teoreticky pracovat, ale v životě jsem tam u stolu nic neudělal. To je všechno vychozené, na procházkách v přírodě. Ne celé texty, spíš nápady na texty a různé jejich kousky.

Z těch písniček je to cítit: jako by se vůbec nehodily do současné uspěchané, nervní doby a městského stresu. A přírodní je i obal. Chtěl jste ho mít takový nebo jen grafik vystihl náladu?

Ne, to je můj nápad. Vzniklo to strašně jednoduše. Od malička jezdívám do Beskyd, do Karlovic nad Rožnovem. A jednou jsem tam chodil a přemýšlel o textech a šel kolem toho pahorku. Rád fotím, tak jsem si ho vyfotil, jen tak pro radost. Když jsem pak hledal nápad na obal, tak mi to přišlo jako ideální spojení. Navíc zrovna tam jsem spousty textů udělal, takže to k tomu patří, nejen vizuálně.

Pocházíte z Přerova, pak jste žil v Olomouci, v Praze… Souvisí tak s tím to, že jste městský člověk?

V Praze jsem bydlel pět let, ale teď už žiju zase kousek za Prahou, takže jestli se to okolí Prahy dá pojmout jako příroda, tak už jsem zase přírodní… (smích)

Jak si při těch tvůrčích procházkách zaznamenáváte nápady?

Mám iPhone, kde je notes, který mi vyhovuje. Je to rychle a z těch poznámek skládám potom písničky v hlavě, nepíšu si je. Básničky si napíšu celé, básničky to je jiná disciplína, tam je v tu chvíli nápad, to čtyřverší, ale písničky si skládám v hlavě. V poslední době hodně skládám na melodie, a to je samo o sobě inspirující - melodicky nebo rytmicky.

Vždycky jste byl spíš poetik, ačkoli doba je spíš nakloněná protest songům. Pořád platí to, co jste řekl v minulosti, že po Karlu Krylovi se už v tomto směru nemá smysl ztrapňovat?

Tím, že nežiji mimo realitu, tak se ten můj názor a postoj samozřejmě podvědomě i do těch písniček dostane. Ale nemám rád levné prostředky, takové ty hospodské komentáře, kdy všichni všechno ví. Vyhovuje mi spíš taková forma, abych si i za pět let mohl tu písničku zahrát, aby nepřestala být aktuální už druhý den po napsání.

Považujete se za hravého člověka?

Určitě. V souvislosti s textem nebo hudbou si to hýčkám jako celoživotní koníček. Kdybych řekl, že je to práce, tak bych asi lhal sám sobě. Práce je pro mě se třeba připravit na koncerty, cvičit na kytaru, nic nezapomenout… Ale tvorbu samotnou beru celý život jako zábavu, kterou až tak neovlivním, spíš čekám, co mě napadne.

Máte řadu bajek a alegorií, ale také na poslední desce písničku Burani z Anglie, a v ní verše „Už jdou z Karlových Varů sem / zpátky Rus za Rusem / Dřív než mě omylem zabijí / odjedu svou xenoFabií…“, což je poměrně otevřené. Co určuje to, jakou formu zvolíte?

Určitě nějaký stísněný pocit, někde ve mně, ze situace kolem. S tím, že se s ním snažím vyrovnat tak, abych sám sebe uklidnil. Abych to nejen okomentoval, ale našel si na tom i pro sebe něco pozitivního, něco co mi pomůže si spravit náladu

Forma autoterapie?

To je asi nejpřesnější. Jinak myslím, že moje poetika vychází od malička ze Suchého a Šlitra, Vodňanského a Skoumala a podobných dvojic. To je svět, který mně vyhovuje. Nechci být „svědomí doby“, mám blíž k poetickému kabaretu. Proto taky raději hraji v menších sálech, kde je kontakt s publikem, mezi písničky vkládám básničky nebo průpovídky.

To, co jmenujete jistě patří k domácí pokladnici divadla, hudby a literatury, nicméně je to historie. Co současnost?

Nedávno vyšla velice hezká deska Honzy Buriana Jak zestárnout. Svým způsobem ho beru jako staršího kolegu. Oslovuje mě to, líbí se mi ty úžasné texty. A z těch mladších mám rád Prago Union, i když to samozřejmě není folk, ale ten chlap je úžasný textař, jen nevím, jak se jmenuje…

Říká si Kato…

…tak ten mě svými texty příjemně zneklidňuje. Což myslím jako kompliment.

Hiphop sice není folk, ale vy už taky dávno nepoužíváte jen klasickou kytaru.

Ne, já už posledních devět let hraju na koncertech hlavně na elektrickou kytaru.

V minulosti jste hrával i s doprovodnými muzikanty, teď už dlouho vystupujete sám. Nechybí vám společnost na pódiu?

Ono to nebylo jen muzikantské. Třeba s Emilem Pospíšilem se prolínala osobní poloha s hudební. Dokonce, i když tam samozřejmě ta hudba figurovala také, to myslím bylo především kamarádství. Ale v současnosti by pro mě byl spoluhráč kontraproduktivní. Snažím se hru na kytaru zdokonalovat, abych byl soběstačný. A kdybych tu kytaru přebíjel nějakým dalším nástrojem, tak bych smazal její výjimečnost. Lehce by se pak mohlo stát, že to celé sklouzne do předvídatelného normálu.

Vy jste byl vždy pověstný písničkami o zvířátkách. Vychází to z kladného vztahu k bajce, jako literárnímu útvaru, nebo v tom byla právě potřeba vzdálit se tomu „předvídatelnému normálu“?

Myslím, že oproti minulosti už na albu Vzduchoprázdniny ta zvířata vystupují pouze okrajově, jako kulisa nebo pomocná berlička, než aby se aktivně účastnila děje. Už jen volně procházejí kolem. (smích)

Máte sám nějaká domácí zvířata?

Ne, nemám na to čas. Měl jsem akvárium, ale rybičky mi pochcípaly.

Mnozí vaši kolegové v poslední době natočili alba dětských písniček, kde se to zvířaty jen hemží. Vás tvorba pro děti neláká?

Myslím, že to je úplně jiná disciplína, na kterou nemám. Tam se to musí sejít, aby to působilo nejen vůči dětem důvěryhodně. Děti jsou v tomhle směru velice přísné. Je těžké napsat něco pro děti tak, aby je to opravdu bavilo. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem o tom ani nepřemýšlel. Ale v podstatě jediná, která měla vzniknout pro děti, byla písnička V jeskyni, o Beduínech, která se ale během toho textu dostala někam jinam, a skončila zas v rovině pro dospělé.

Hodně vás proslavily i průpovídky a básničky. Zažil jsem už i to, že mi někdo nějakou poslal s tím, že se mu líbila, ale vůbec netušil, že je od vás. Pořád vás napadají další?

Pořád. To ve mně zůstalo něco z dětství, ze Semaforu, takže koncerty beru trošku jako komorní estrádní divadélko, ve kterém prokládám písničky i básničkami, abych to odlehčil. Koncert je pak veselejší než deska.

Některé jste zachytil na koncertním albu Karel Plíhal v Olomouci a vyšly i knižně pod názvem Jako cool v plotě. Chystáte se v tom pokračovat?

Třeba za pár let natočím další desku, kde zas budou ty novější. Ale druhý díl knížky chci udělat už teď na jaře.

Antonín Kocábek

(Týden, 4.2.2013)

zpátky na Vzduchoprázdniny