Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

Střední Čechy? To je Beroun

Žádné příjemné období, ale Beroun za to nemůže, říká Karel Plíhal o městě, kde byl na vojně.

Zpěvák, kytarista, skladatel a textař Karel Plíhal žije v Olomouci, a tak na středočeských pódiích vystupuje spíše sporadicky. Jeho fanoušci mají nyní hned dvě příležitosti poslechnout si jeho poetické písničky. V pondělí 13. března vystoupí v divadle v Rakovníku, den poté v mělnickém Domě dětí a mládeže.

Už jste v Rakovníku a Mělníku vystupoval? Znáte tato města?

Vystupoval, ale už je to docela dávno. V Rakovníku v jednom klubu, snad dokonce ještě s Emilem Pospíšilem, a v Mělníku na nějaké jarní akci před kulturním domem. Tato města ale moc neznám, na to většinou čas není. Tím se oběma městům omlouvám, každému zvlášť.

Jaké město se vám vybaví, když se řeknou střední Čechy?

Dost konkrétně se mi vybavuje Beroun, kde jsem byl rok na vojně. Žádné příjemné období, ale město za to nemůže. Jen pár jeho tehdejších obyvatel.

Rakovník a Mělník jsou blízko sebe. Zůstáváte mezi koncerty v blízkých městech v hotelu, nebo jezdíte domů?

Pokud je to šňůra, spíme v místě koncertu. Tedy převážně v hotelu.

Jak tam trávíte volný čas?

Většinou hledám zásuvku na dobití mobilu, odpouštím vodu ve sprchovém koutu, čekaje její oteplení alespoň na pokojovou teplotu, a vřelými slovy domlouvám radiátoru, aby přestal být pouze pasivním kusem nábytku. A také třesu lampičkou u postele, aby z ní vypadlo aspoň trochu fotonů ke čtení. Takže noc dost rychle uteče. Nejvíc se těším na ranní kávu, radostným očekáváním mnohdy ani neusnu. Po kávě se vydávám hledat místní antikvariát.

Zahrajete ve středních Čechách písně z posledního alba, nebo spíše průřez dosavadní tvorbou?

Stejně jako po celou dobu své koncertní činnosti zahraji to, na co mám zrovna náladu, co mne baví. Snažím se spíš přizpůsobit výběr písní atmosféře v sále. Písně prokládám básničkami, které si píšu jen tak pro radost nebo pro obveselení blízkých.

Změnil se s přibývajícím věkem váš přístup k tvorbě?

Člověk se s věkem víc kontroluje, má větší strach, aby se neopakoval. Radši jen občas napíšu píseň, ze které budu mít radost a budu se těšit, až ji zahraji lidem, než vyrábět kvanta nových písní jen proto, aby byly. To by mi vůči posluchačům přišlo nefér.

S kým se vám v průběhu vaší pětadvacetileté dráhy vystupovalo nejlépe?

Nejkrásnější období jsem prožil se spoluhráčem a kamarádem Emilem Pospíšilem.

Na koncertech působíte nesměle a zmateně. Je to vaše stylizace?

Písničky žijí svým vlastním životem a já se svým projevem snažím moc jim neuškodit. K těm nejstarším si musím ve svém věku najít nový, shovívavější vztah. Ty novější už jsou samozřejmě jiné, takže svůj výraz budu zřejmě hledat po celou dobu, co budu hrát. Moc mne to baví.

Ve filmu Rok ďábla se izolujete od lidí, scéna v zamčeném autě je nezapomenutelná...

Tohle byla daleko větší stylizace, než jak působím na koncertě. Davy lidí kolem sebe samozřejmě nemusím, ale v okruhu přátel nebo milých lidí, které potkám, je mi dobře. Ten film je asi dobrý, ale sebe v něm nevidím.

Na vašich deskách se občas objevují básně Josefa Kainara. Jaké další básníky máte rád?

Kromě Kainara se často vracím ke Šrámkovi, Nezvalovi, Skácelovi a dalším. Spíš nahodile podle nálady.

Již řadu let máte plné sály. Přemýšlíte ale někdy o tom, co byste dělal, kdyby začalo lidí na vašich koncertech ubývat?

Po celou dobu se snažím dělat muziku poctivě a naplno. Když člověk dělá to, co ho baví, je to velké štěstí. A stejně tak je štěstí, když se jeho snažení setká s ohlasem. Moc si toho vážím, nicméně tato posedlost hudbou u mne není ovlivněna počtem posluchačů. Je to láska na celý život.

(MF DNES, 9.3.2006)

zpátky na O mně se mnou