Písničkář Karel Plíhal z té lepší (oficiální) stránky. Desky, fotky, texty, tabulatury, písničky, klipy, otázky a odpovědi, kontakty.

www.karelplihal.cz

My muzikanti jsme jako děcka, rádi si hrajeme

Když se chystáte na rozhovor s Karlem Plíhalem, nemůžete se chvilkami zbavit brouka v hlavě, kterého vám tam nasadila jeho mlčenlivá role v hudebním filmu Rok Ďábla. Když pak ovšem usednete společně ke stolku v hlučné kavárně na Národní Třídě, je náhle všechno jinak. Řeč plyne příjemně, nenuceně a bezprostředně, skoro jako jeho malebné subtilní písničky, což se, konec konců, snaží dosvědčit i následující řádky.

Docela na úvod bych se vrátil k loňskému roku a vašemu kainarovskému albu Nebe počká, albu, které vyvolalo popravdě a po právu velikou odezvu. Co mu ale předcházelo? Kdy, kde a jak se u vás zrodil nápad na takovou desku?

Písničky Josefa Kainara, teď se nebavím o poezii, ale o písničkách, vlastně znám od vojny. V kapele, v níž jsem tam hrál, jsem měl kamarády, spíš takové ty "intoše", četaře absolventy, vysokoškoláky, kteří mě k tomu navedli. Zvlášť s kamarádem Mirkem Tučkem jsme si tehdy hodně povídali o poezii, o textech a dostali jsme si i ke Kainarovým písničkám, jež jsem znal z desek Gustava Broma, v šedesátých letech je nazpívali Olmerová, Hála a Suchý. Od té doby mi bylo jasné, že se mi tyhle písničky líbí. Byl jsem ale o dost mladší a nevěděl co s tím. Některé jsem hrával neuměle na koncertech a čekal, až to uzraje. Pustil jsem se do nich před čtyřmi lety a zjistil, že dělat jazzovou desku zas taková sranda nebude. Věnoval jsem jí celé čtyři roky s tím, že jsem naposlouchal spoustu kytarových stylů, spoustu předválečných nahrávek z doby, kdy Kainar textoval. Ty písničky se mi ohromně líbily, ale musel jsem do nich dozrát.

Doslechl jsem se, že příprava téhle desky pro vás znamenala také hodně práce jako pro muzikanta, instrumentalistu. Jak jste se na ni chystal konkrétně v tomhle ohledu?

Hlavně jsme pořád nevěděl, jak mám tuhle desku zaranžovat. Se svým hlasovým projevem jsem se nemohl pouštět do nějakého bigbandu. První nahrávky jsem udělal s kamarádem, olomouckým jazzmanem, s bicími a pomocnou kytarou, ale pak jsem chtěl, aby víc vynikly texty a subtilní harmonická složka jazzových standardů. Nakoupil jsem desky Joea Passe s Fitzgeraldovou, amerického kytaristu Lennyho Breaua, který rozvinul prstovou techniku Cheta Atkinse, což byl styl, který se mi vždycky líbil, a tak jsem se do něj pustil. Kytary na desku vznikly napřed jako nápad na klavíru, který mi kamarád jazzman alespoň nahrubo ve skice napsal do MIDI, já si pro sebe z MIDI dělal tabulatury a hmaty a učil se je, aby byly soběstačné jako jedna kytara.

Takže spíš než nějaké stahování podle ucha jste využíval tabulatur?

Část mi napsal, a když jsem pak pochopil systém, jak se kytary dělají, udělal jsem si už část sám. Noty neumím, nejsem schopen se je naučit, tak jsem si psal tabulatury vysloveně pro sebe, abych si dokázal najít polohy doprovodů, abych využil prázdných strun a chromatických běhů a prostě těchto věcí. Byla to spíš skládačka formou hry. Tohle byla druhá etapa - vymyslet to a třetí nejdelší znamenala zahrát to v kuse. Když pochopíte základy, už se vám pak dělá lehčeji, je to dost podobné klasické kytaře.

Dost často se člověk setkává s názorem, že u písničkáře stačí tak říkajíc dylanovský přístup - tři čtyři akordy a záleží hlavně na sdělení. Jste vy naopak toho názoru, že písničkář by měl být i dobrý kytarista, instrumentalista?

Nemusí to být pravidlem. Když na to písničkář má prostředky, může si pozvat profesionální muzikanty a ti mu zahrají, co potřebuje. Já se celkem s málokým snesu, vlastně už jsem kapelníkem dvacet pět let nebyl, ale mě to takhle prostě baví. Je to dáno spíš povahou. Já se cítím především jako muzikant přesto, že občas píšu. Ošidil bych se, sebral si hračku, kdybych to nedělal sám.

Když jsme se dostali vysloveně ke kytaře, představoval jste si v čase puberty někdy sám sebe jako rockovou kytarovou hvězdu? Viděl jste se v ostrém bílém štychu se zkreslenou kytarou na krku, nebo vás to nikdy nijak příliš nepřitahovalo?

Byl jsem ovlivněn spíš komorními styly, od patnácti country nebo později swingovou či country-swingovou hudbou, byť jsem třeba poslouchal Floydy a byl takový všežravec. Ale spíš se mi líbilo vysnít si v hlavě aranže, určitý pocit, než sám sebe vidět v záři před masou. To ani omylem. To nemám rád, nejsem ten typ.

Vraťme se konkrétně k nástrojům, jak jste vybíral a volil nástroje pro desku Nebe počká?

Věděl jsem, že to bude až na pár výjimek jen jedna kytara, dal jsem si takový závazek jako ze sportu, nasadil laťku. Všechny písničky jsem jako demo nahrál na různé druhy kytar, všechny mají akustickou i elektrickou verzi. Na koncertě hraji všechno na elektriku, ale ve studiu u Ivoše Viktorína jsem si dovolil střídat. Taky jsem si koupil drahé kytary, aby se daly dobře snímat. Zpětně vzato mě zvuk kytary ovlivňoval určitě i stran aranží.

V čem pro vás osobně je právě třeba pocitově rozdíl v hraní na akustickou a elektrickou kytaru?

Můj momentální rozmar tohoto období je v tom, že mě na koncertech baví hrát na elektrické kytary. Jsou svým způsobem na tento prstový styl vděčnější, protože člověk se může soustředit na nuance, zatímco španělka se na jevišti vždycky hůř snímá. Člověk si musí u elektriky zvyknout na větší dynamiku, je to náročnější a určitě také víc vyznějí chyby.

Pojďme teď obrátit list - co vaše studio?

Studio mám posledních dvanáct let. Tedy, původně jsem měl velké studio v Olomouci, myslel jsem si, že budu mít takové přilepšení a klid, finanční odlehčení, takovou malou trafiku. Jako zvukový mistr v něm byl kolega František Petřík a já si říkal, že časem budu ten, kdo tam bude dělat jen svoje projekty a jinak tam chodit s fakturami, ale pak byly povodně a o všechno jsme přišli. Už jsem byl ovšem chycen technikou, protože my muzikanti jsme děcka a hrozně rádi si hrajeme, takže od té doby už mám zase Pro Tools, Logic, synťáky, občas dělám nějaké reklamní hudby, baví mě to, je to jeden z koníčků. Studio mám pro svoji potřebu a i do budoucna budu vždycky část desky točit u sebe a část u Viktorína. Je to pro mě dobrá vstupní cesta začít doma, a potom míchat a stříhat u profíků. Doma můžu dělat některé kytary, případně zpěv, dema, základní aranže a pak dodělat ve velkém studiu. Jsem šťastný ve Zlíně, s Péťou Vavříkem jsme léta kamarádi, on přesně ví, co chci, a i kdybych tam nebyl, je mi jasné, že to smíchá dobře.

A máte představu, že byste u sebe nahrával třeba i jiné interprety?

Na to už určitě nebudu mít čas, protože se chci do budoucna věnovat sám sobě. Veřejně studio používat nechci. Baví mě formou hry. Takhle v tom jedeme my muzikanti všichni - je to hračka. Ale nesmí se to přehánět. Počítač je výborný sluha, vlastně takový drahý záznamník.

Před nedávnem jste vydal dvojDVD Karel Plíhal v Telči se záznamem koncertu na zámku v Telči a živé dvojalbum Karel Plíhal v Olomouci z tamního U-klubu, co vás přivedlo k vydání dvou živých novinek?

Je to vlastně záznam koncertního programu, se kterým jezdím poslední zhruba tři roky a budu ještě do konce letošního. Pak bych si chtěl dát zhruba asi půlroční pauzu, připravovat nové písničky, novou desku, postavit si malou kapelu, takže jsem tím chtěl tohle období uzavřít, zdokumentovat a zamáznout.

Každý z těchto dvou záznamů byl z jiného prostředí, velké prostranství v Telči, a naopak malý olomoucký klub, co myslíte, jaké prostředí sluší vašim písničkám víc - velké festivalové, nebo intimní klubové?

Úplně obecně vzato myslím, že nejenom mým písničkám sluší víc klubová atmosféra. Člověk je uvolněnější, je to více inspirující, v úzkém kruhu se člověk snáze rozpovídá, je to "rodinnější". Myslím, že do klubových koncertů dávám víc, protože na velkých prostranstvích nevím na dálku úplně přesně, pro koho hraji. V malém prostředí se člověk víc odváže, když vidí lidi přímo před sebou, dokáže si někoho z nich oblíbit, říct si, že hraje pro něj, že se předvádí... před ní, a my všichni se rádi předvádíme, takže klubové prostředí je určitě příjemnější. V tomto případě je ale Telč zase zajímavá obrazově.

Takže u vás opravdu funguje to, co se říkává, že muzikant si vybere někoho v publiku pro něhož, aniž ten to třeba tuší, celý večer hraje?

Určitě, člověk přece jenom přichází na pódium s tím, že neví, do čeho jde, a potřebuje mít nějaký záchytný bod. Tak se na někoho vždycky upnu, nemusí to být fakt ženská. To byl humor. A podle toho obměňuji písničky a říkanky, hraji další nebo kratší koncerty, podle nálady. Je to takový pevný bod. Když člověk vyleze na jeviště sám, je to fakt obrovská samota a pevný bod potřebuje.

Po všech těch letech strávených na pódiu cvičíte ještě doma, a nebo otevíráte kufr s kytarou až když se chystáte na scénu?

To si nemůžu vůbec dovolit, protože i starší věci jsem zaranžoval pro kytaru nově a jsou pro mě tak těžké, že musím být hodně ve střehu. Už dva dny před šňůrou musím denně hodinu ráno, hodinu odpoledne a hodinu večer cvičit. Je pro mě složité s těmi doprovody, které jsem si udělal, zpívat a musím je mít nacvičené tak, abych na ně mohl při koncertech zapomenout, hrát pokud možno mechanicky a nepřemýšlet, kam sahám. V tom mi také pomáhají básničky, abych se mezi jednotlivými písničkami koncentroval. Jsou to písně, kde nesmíte vypadnout, protože už nenavážete. A musíte začít znova. Ovšem současně mě vzrušuje, že hraji na hranici možností s obavou, že nevím, jestli to pokazím, což není špatný motor. Jistotu nemám nikdy.

Mluvil jste o tom, že dvojDVD a dvojalbum uzavírají určitou etapu, jak bude vypadat etapa nová?

Pauzu, o které jsem mluvil, jsem si zatím naplánoval na půl roku, možná bude delší, každopádně se chci pustit do nových písniček a do sestavení kapely. Měla by být z mladších jazzových muzikantů, nic velkého, tak dva tři lidi, spíš takové malé doprovodné kombo. Ale nejdřív je potřeba dodělat písničky, ať je čím muzikanty zabavit.

(Muzikus, 21.9.2005)

zpátky na O mně se mnou