Motýl povaleč

K. Plíhal / K. Plíhal

Ve všech novinách, furt znova
stejná tvář, tak znavená
a pod ní velká slova
dávno smyslu zbavená…
Krásné je, když srdce touží
začít znova, leč
kavárnou neslyšně krouží
motýl Povaleč…
Stojím v řece času po pás,
v zadní kapse europas,
vesmír už jsem propás’,
ale tebe nepropás’…
Krásné je, když srdce touží…
Jsem šťastnej, kdo ví, jestli,
šeptá slza za víčkem,
když ruka na stůl kreslí
obraz Dámy s písíčkem…
Krásné je, když srdce touží…
Venku za okny je brajgl,
nebem prolít’ zlatej šíp,
stejně je to jenom vajgl,
co ho Pámbu špatně típ’…
Krásné je, když srdce touží…
Ve sklínce sotva na lok,
v hlavě hejno zlatejch ryb
a číšník, jako žralok,
reaguje na pohyb…
Krásné je, když srdce touží…
Než docinkají sklínky,
a než se vymotá
krátký záznam z černé skříňky
mého života…
Krásné je, když srdce touží
začít znova, leč
kavárnou neslyšně krouží
motýl Povaleč…