Slon

K. Plíhal / K. Plíhal

Jsem slon a ty jsi porcelán
a život se mnou je pech,
co můžu, vždycky podělám
a hledám tě v těch střepech
a nosím si tě po kapsách,
bejt Nezval, dodám ještě,
jako by mi okap sáh’
za límec prsty deště…
Nosím si tě v ubrousku
a s požehnáním Božím
dnes v noci, kousek po kousku,
z těch střípků si tě složím
a abys mohla do světa,
je třeba vdechnout duši,
leč dech tě zase rozmetá
a vzkříšení se ruší…
Nosím si tě v příšeří
mé růžolící dlaně
a až mi jednou vyměří
u brány základ daně,
tak odevzdám jim hromádku
tvých střípků ze své pěsti
a v nebi řeknou: V pořádku,
vy máte z pekla štěstí…