Sopka

K. Plíhal / K. Plíhal

V každém je sopka, zdánlivě spící,
před níž jsme zcela bezbranní,
občas nám doutná pod čepicí,
to se jen vrtí ze spaní.

Ale pak náhle u ranní kávy
či večer v báru u sklenky
začne se čertit, jen místo lávy
vychrlí divné myšlenky.

Myšlenka – myška, hladová věčně,
zábrany lehce přehryže,
utečeš z domu k pohledný slečně,
toužíš po stavu beztíže.

A sopka se činí a tělo se chvěje
jak země kdesi pod Etnou,
oči se lesknou a slečna se směje,
dokud se ústa nestřetnou.

nejmenší z všedních přírodních dramat,
a jak nám dává do těla,
a budem se trápit a budeme klamat
a zbyde z nás trocha popela.