Vločka

K. Plíhal / K. Plíhal

Vločky jsou hvězdy, co nehasnou,
když slunce vystrčí hlavu,
jedna z nich ležela před masnou
uprostřed vzteklýho davu.

Bylo to minulou sobotu,
dostali hovězí přední,
ona koukala zoufale na botu,
která se zjevila před ní.

Dlouho se v rozpacích
strojila v oblacích
pro tuto sváteční chvíli,
po vzoru básníků
za cenu zániku
letěla, aby svět 
byl aspoň na chvilku
nevinně bílý.

Pak řezník vytáhl roletu,
nikdo si nevšimnul asi
té vločky středního doletu
s náloží něhy a krásy.

Zmizela pod jednou s podrážek,
na vločkách jaksi se nelpí,
leda kdyby pronikla do drážek
nějaké Gottové LP.

Nebuďme ke vločkám neteční,
ty pro nás v bolestech tají,
aby nám v dutině lebeční
nezbylo jen, co kde mají.