Kytarou se uspávám

S písničkářem Karlem Plíhalem o Zahradě, tvůrčí pauze, básničkách i kremrolích.

Po dlouhé pauze, kdy se mu navíc nekřížil termín s festivalem v Rudolstadtu, hrál letos Karel Plíhal na Zahradě. MF DNES mu v neděli před koncertem položila několik otázek. „Nechci dožít a dohrát jako omšelý hrací strojek,“ říká písničkář.

Pocházíte z Olomouce, takže budete hrát z větší části před domácím publikem. Jaké to je?
Naštěstí už tak špatně vidím, že pokud tam budou nějací známí z Olomouce, tak je stejně nepoznám a jakmile dohraju, raději hned uteču. Doma není nikdo pro-rockem.

Jak se vám vlastně hraje na těchto akcích, kdy nelze dohlédnout do posledních řad?
Když už tam nedohlédnu, snažím se tam aspoň dozpívat.

Ptám se i proto, že se nechcete nechávat při koncertech fotit. Ale v podobně velkém prostoru se s tím asi musí člověk smířit…
Mám při hraní tolik starostí sám se sebou, že bych ani nepostřehl, kdyby mezi jevištěm a hledištěm projela vojenská kolona i s polní kuchyní, natož abych vnímal nějaké focení. Toto mne ruší při mých samostatných koncertech, kdy jsem schopen aspoň trochu náladu v sále ovlivnit.

Příští rok máte koncertní pauzu. Proč? Jak ji vyplníte?
Do konce roku ještě s chutí dokoncertuju pořad Nebe počká a pak se uvidí. Na koncerty chodí dost lidí, tak toho musím na čas nechat, abych připravil něco nového, nechci dožít a dohrát jako omšelý hrací strojek.

Na kainarovském albu jste vdechl nový život písni Černá kára, kterou nazpívala Zuzana Navarová. Není vám dnes, když ji slyšíte, smutno?
Černou káru si občas na koncertech zazpívám, když mám tu správně posmutnělou náladu. Je to nádherná píseň, každý si do ní může promítnout cokoliv svého i kohokoliv jiného.

Před vydáním alba Nebe počká jste cvičil na kytaru tři roky šest hodin denně? Kolik hodin hrajete teď?
Hraní na kytaru je už pro mne natolik návyková záležitost, že ji neodkládám ani u oběda a jednotlivé akordy prokládám jednotlivými sousty. Večer se dokonce hrou na kytaru sám uspávám, když si lehnu.

Poodhalíte něco z nového alba? Ponese se více v duchu skladeb jako Můj vesmír, kterou jste původně psal právě pro novou desku?
Jestli bude deska laděna jako Můj vesmír, je zatím ve hvězdách. Až bude co poodhalit, nebudu se stydět toto učinit v diskrétním prostředí svých stránek.

Budete po pauze hrát opět s kapelou?
Tato otázka trochu souvisí s tou předchozí, deska bude určitě trochu proaranžovaná, takže pokud ji budu chtít prezentovat naživo, tak s doprovodnou kapelou. Ale nic velkého to nebude, abychom se všichni vešli na turné do jednoho hotelu. Včetně přistýlek.

Mezi publikem jsou silně oblíbeny i vaše básničky. Neuvažujete, že byste je vydal?
Poprosil jsem svého oblíbeného kreslíře Miroslava Bartáka, zda by k básničkám, které by ho bavily, něco nevymyslel. Vypadal nadšeně, ale to ještě předtím, než jsem mu je předal. Tak uvidíme. Jeho humor beze slov mám odjakživa moc rád, třeba se to nějak zajímavě sejde. A vydá.

S Jaromírem Nohavicou jste kdysi plánovali vydat kalendář dívčích jmen, z nichž ke každému by se pojila báseň. Zůstalo jen u plánů?
Ono to tehdy nějak ztroskotalo na nezveršovatelnosti některých jmen. Nebudu je radši jmenovat, ať neurazím jejich majitelky.

Jaká básnička vás napadla naposled?
Večer, když už zhasne svíčka a všechno se ztiší, kocour sedí u písíčka, kliká šedou myší. (Ten kocour je ze staré školy, dost tlačí a tu myš to bolí…….)

U čeho odpočíváte: při kultuře, v přírodě nebo sportu?
Tak různě, jak jsou nyní v provozu zahradní restaurace, chodím často ven, před lety jsem si koupil knížku, tak si v ní čtu. Se sportem nechci mít nic společnýho, nechci umřít v posilovně. Rozhodně se nenudím. Třeba dnes, v neděli, jsem se v poledne díval na televizi, na úchvatné představení jednoho herce. (Pan Topolánek se nedostavil).

Kdy naopak zažíváte největší stres?
Když si zapomenu vzít prášky na nervy, nebo když mám jít na poštu. Nebo do multikina. Navíc v multikinech nemají bonbony značky Milánská směs, na rozdíl od kin mého mládí.

Některé umělce vaší generace trápí odliv publika. Sledujete, jak se vyvíjí to vaše?
Snažím se o tom moc nepřemýšlet. Spíš se tak nějak obyčejně raduju, že lidé na moje koncerty chodí. Kdybych začal hloubat nad tím proč, možná bych se začal sám do sebe moc stylizovat. A tomu se právě snažím utéct, proto to odbočení s kainarovkama, proto ta delší přestávka, abych si promyslel, co dál. Rád bych všem, nejen svému publiku, popřál hezké léto, to je teď nejdůležitější.

Patříte k písničkářům, jejichž web se řadí mezi nejzajímavější. Nadchl vás internet?
Konečně jsme sehnali člověka, který se o to všechno bude odborněji starat. Já se snažím odpovídat na dotazy, pokud mi to čas dovoluje. Časem chci dát dohromady tabulatury ke svým písničkám a tak různě. Internet je fajn, ale poslední dobou se učím všechny ty svítící, blikající a šumící záležitosti co nejčastěji vypínat. Jsem z toho všeho poněkud roztěkaný. Zdržuje mne to. Příjemně, ale zdržuje.

Mnoho písničkářů říká, že zpívají o tom, co prožili. Má tedy pravdu Jarek Nohavica v Cukrářské bossanově? Snídáte stále sedm kremrolí?
Už ne, držím indiánkovou dietu, posledního indiánka si můžete vzít v pět hodin večer, pak už nic. Funguje to, ale chce to vůli.

(MF DNES, 10.7.2006)