Plíhal: Nemůžu přece kašlat na lidi

Známý olomoucký písničkář nebude příští rok vystupovat

Zlín – Oblíbený písničkář a skladatel Karel Plíhal zahraje zítra od 20 hodin v malenovické sokolovně. Koncert je součástí turné, které by mělo uzavřít jeho, jak sám říká, „tříletou sezonu“. Absolvoval během ní desítky koncertů, vydal jednu studiovou desku s názvem Nebe počká a dva záznamy živých vystoupení – z Olomouce a Telče. V příštím roce si muzikant hodlá udělat koncertní pauzu.

Pane Plíhale, využijete té přestávky třeba tak, že během ní napíšete písničky pro novu desku?
Budu se o to intenzivně snažit. Materiál sbírám celý život; mám pocit, že se někde ve mně ukládají zážitky a až nastane příznivá konstelace, mohou jít ze mě ven. Pokud se to podaří, natočím klasickou studiovou desku.

Radim Hladík mi nedávno řekl, že preferuje živé nahrávky koncertů, protože ve studiu mohou vznikat podvody. Vy jste v poslední době také vydával hlavně záznamy svých vystoupení před publikem. Napadlo mě tedy, že máte podobný názor. Pletu se?
Tak Hladík dělá podvody? A ještě to na sebe práskne?

Ale ne. On se právě studiovému nahrávání vyhýbá, aby ho to případně nelákalo!
Aha. No možná ty nahrávky živých koncertů tak nějak souvisejí s věkem. Člověk je prostě rád za každý den, který žije, a tak točí živáky! A to se týká samozřejmě i mě. Já mám taky raději živé lidi v sále i kolem sebe. No a protože jsem introvert, kompenzuji to vycházkami na hřbitov. Lidem se prostě nevyhýbám. A tu novou desku natočím ve studiu. A bez podvodů!

Když se koncert nahrává, aby z něj posléze vznikla deska, sedne na účinkující často tréma. Jste schopen nervozitu překonat?
Na toto chvění se dá uměle zapomenout. Člověk si holt kolem sebe musí vytvořit kvalitní zázemí. Já se díky svému malému týmu cítím velice bezpečně! Na pódium tedy lezu s tím, že se kdykoli mohu za těmito lidmi vrátit do šatny. Když se třeba začnu bát publika.

Ve vašem repertoáru je několik zhudebněných Kainarových básní. Chcete v této práci pokračovat?
Jsou to jenom pokusy, vznikly vyloženě pro radost. Poezii lze zhudebňovat, ale člověk nikdy nedosáhne takového účinku, jako když zpívá své, byť horší verše. Každá psaná poezie už nese melodii v sobě. Takže pokud člověk není vyloženě vypočítavý a nezhudebňuje cizí verše, protože nemá vlastní, je to příjemné obohacení koncertu. Už bych to asi ale nedělal. A pokud se do toho pustím, tak jen pro sebe.

Oslovil vás Kainar už jako teenagera, nebo jste k němu dorostl později?
Jeho poezii jsem poznal až na vojně. Zažil jsem si pěknou magořinu, ale kupodivu tam byla obsáhlá knihovna. A navíc jsem tam poznal vysokoškoláky, kteří hodně četli a naučili mě orientovat se v literatuře. Do té doby jsem byl pole neorané. Celou vojnu jsem tedy společně s nimi pročetl, abych ji vůbec psychicky přežil. Tam jsem se dostal ke Kainarovým básním a čtu je vlastně dodnes, i když víceméně nahodile.

Máte čas na čtení?
Mám, protože jsme před třemi měsíci doma zrušili televizi. Je úžasné sedět a poslouchat třeba rozhlas. Je to strašně inspirující v tom smyslu, že se člověku vrací fantazie. Navíc se u rádia dá i číst, je příjemná kulisa. Televize bere svobodu a je návyková.

Co posloucháte?
Přes den rádio Olympik, které hraje muziku 60. let. A pak klasicky Český rozhlas: Vltavu, zprávy a tak. I večer. Taky jsme si nedávno koupili gramofon. To je další skvělý návrat. V antikvariátech dneska najdete milion krásných desek ve slušném stavu. A když doma není krb, praskání desky asociuje oheň. Zadarmo.

Sledujete současnou básnickou scénu?
Ne. Spíš namátkově, když mi někdo něco doporučí. Z těch současných básníků miluji třeba Krchovského.

Ten už zhudebněný byl?
No jasně, do toho se nepustím, ale mám ho rád. Jeho poezie je drsná, ale slova v ní vlastně nejsou moc podstatná! Spíš něco důležitějšího za nimi. Krchovského považuji za největší domácí básnický talent posledních let.

Testujete si písničky na publiku, než se octnou na desce?
Raději to nedělám. To je totiž ošemetné. Zaručeně zabere jen vyloženě prvoplánový hit, což samozřejmě není každá moje písnička. Novinky si stejně musí každý naposlouchat doma sám. Vždycky je lepší vydat desku a pak s ní teprve vyjet. Stejně mi už čtrnáct dní po křestu lidi nadávají, že nehraju nic nového. Každopádně největší štěstí je, když si ke starým věcem najde vztah nová generace. Na moje koncerty dneska chodí hodně studentů a dalších mladých lidí, a ti si mě objevili přes staré písničky. Takže by bylo nefér je nehrát, když kvůli nim došli, ne? Nemůžu si dovolit být sobec, dělat si svou alternativu a kašlat na lidi.

Před časem jste oslovil svého oblíbeného humoristu a výtvarníka Miroslava Bartáka, aby nakreslil obrázky k vašim básničkám. Vyjde ta knížka?
Ano, je to na spadnutí. Knížka vyjde během listopadu. Barták si vzal mé básničky před pár měsíci a nedávno mi přinesl všechny své kresby najednou, celou čtyřicítku. Moc se mi ty obrázky líbí, nejsou popisné, dodávají veršům další rozměr. Jsem zvědavý, jak se bude knížka líbit čtenářům. Pokřtíme ji na mém posledním letošním koncertu v prosinci ve Švandově divadle v Praze. Pozvu známé a na rok se s nimi rozloučím.

Šárka Zelinská

(Zlínský deník, 6.10.2006)