Emila Pospíšila jsem znal od svých patnácti let, ale jen tak zběžně, i když byl taky z Olomouce. Byl to bouřlivý rockový kytarista a zpěvák, hrající po všech možných akcích v Olomouci a okolí. Dokonce nám hrál se svou kapelou v tanečních na prodloužené. Fascinoval mne, my trapně v oblecích a on naběhl v tričku, s vlasama až po pás a hustil do nás cosi od skupiny Black Sabbath. V polovině písně odvařil zesilovač a píseň dohráli jenom zoufalý basista s bubeníkem. Víc si nepamatuju, protože víc než tanci jsem tehdy přicházel na chuť hojně podávanému bílému vínu. Zatímco já se postupně hudebně dostával od country se skupinou Hučka ke swingové hudbě skupiny Falešní hráčí, kde jsem hrál na tenorové banjo, Emil zmizel do Prahy, kde hrál s Mertou, Janotou, Lutkou a dalšími. Po rozpadu Olomoucké Plíharmonyje v roce 1982 jsem hrál několik let sám a postupně jsem se začal touto pochybnou činností i živit. Emila jsem začal zase potkávat na folkových festivalech. Když jsem dostal nabídku natočit svou první desku, pozval jsem ho na natáčení. Byl vynikající, všestranný kytarista, který dokázal svým způsobem hry dokonale podpořit náladu písní, aniž by se zbytečně hudebně předváděl. Navíc to byl velice milý, přátelský člověk. Po natočení desky jsme spolu začali i koncertovat, což bylo pro mne jedno z mých nejkrásnějších hudebních období. I když se Emil postupně začal stále více věnovat svým vlastním hudebním projektům, hráli jsme spolu až do roku 1994, kdy vážně onemocněl a zemřel. Emil byl jeden z mých nejbližších přátel.