Karel Plíhal: Nikdy jsem se ze sebe neposral

Karel Plíhal rozhodně není z těch, kteří by vystrkovali každý druhý den hlavu ze stránek barevných časopisů a o nichž by referovaly v hlavních časech televizní stanice. Přesto každý ví, o koho jde, a už několik generací poslouchá a na mejdanech si zkouší hrát jeho písničky. Letos slaví čtyřicet let od vstupu na sólovou písničkářskou dráhu. Tedy – slaví… Není nic vzdálenějšího tomuhle nebývale skromnému muzikantovi, než nějaké sebeoslavné pajány. Pro UNI nicméně svolil k poměrně obsáhlému ohlédnutí za svým uměleckým životem i k lehkému výhledu do budoucna.

Vybavuješ si okamžik, kdy jsi zaznamenal existenci hudby?
Moje maminka výborně zpívala, takže se u nás doma zpívalo už od mého útlého věku. Byl jsem vychován na Voskovcovi a Werichovi a na Semaforu.

Pamatuješ si nějakou konkrétní písničku, která se ti v dětství líbila?
To už není to úplně útlé dětství, ale vzpomínám si, jak z našeho starého oblého rádia Jiří Suchý zpíval Pramínek vlasů. To byl zásadní impuls, to se mnou opravdu něco udělalo. A pak si pamatuju, když jsme měli na základní škole v tělocvičně nějaký mejdan, kdosi tam přinesl vinyl s Beatles. Žlutá ponorka a tyhle písničky. To byl pro mě zásadní pelmel na základní škole a níž. Později už byly moje hudební vjemy rozvětvenější. Samozřejmě, v pubertě jsme na mejdanech poslouchali „Uriáše“, „Nazarety“, všechny tyhle kapely…

Pohyboval ses ve škole v nějaké partě, která intenzivněji poslouchala muziku?
Na základce ne. Od čtvrté třídy jsem závodně plaval a až do devítky jsem chodil na experimentální plaveckou školu, tam byl úplně jiný režim. Naši nevěděli, co se mnou, asi jsem nebyl, kulantně řečeno, jednoduché dítě, tak mě holt vrazili na plavání. Byl jsem dost uzavřený ve svém vlastním světě, což mi právě to individualistické plavání umožňovalo. Kdybych hrál fotbal, asi zešílím… No a po té deváté třídě jsem jezdil na tábory, kde byli kluci s kytarami a hráli hlavně písničky od Greenhornů. To byl takový můj třetí hudební impuls. Jednou jsem od maminky dostal k Vánocům malou desku Greenhornů Vlak půlnoční, to je myslím původně Hank Williams. Ze školky, kde pracovala, mi máma půjčila skříňkový gramofon, a já tu desku úplně ohrál, jak jsem z toho byl hotový. No a pak už jsme vlastně s klukama z vedlejší třídy založili kapelu.

Jak jsi přišel k první kytaře? A učil ses na ni snadno? Pokud vím, jsi totální samouk…
Už od první třídy jsem chodil na housle, ale na ty jsem se nesoustředil. Hrál jsem podle sluchu, noty jsem se v životě nenaučil, dodnes jsou pro mě španělská vesnice. Housle jsem dřel do třetí třídy, což se mi pak společně s nějakými vlohami po rodičích, hlavně po mamince, zúročilo v deváté třídě, kdy jsem dostal první kytaru. Mám pocit, že si ségra zlomila nohu a za ty prachy, které jsme dostali jako bolestné, se koupila kytara, tak nějak to myslím bylo. No a akordy jsem si objevoval sám.

Jak se jmenovala ta první kapela, kterou už jsi zmínil?
Hučka. Už jsem pro ni psal písničky, takové typu „Jdu kolem říčky…“, adekvátně těm patnácti letům věku, romanticko-sentimentální texty. Některé jsme si zhudebňovali sami, něco byly počeštěné písničky Bucka Owense, Johnnyho Cashe a podobně. A s tímhle repertoárem už jsme se objevovali na Portách.

To byla strašná rychlost!
My jsme se samozřejmě dostali jen do těch předkol, ne do finále. Myslím, že poprvé to bylo v Zábřehu. Ale jinak to byla krásná doba, kdy jsme o víkendech s kytarami a s basou jezdili na vandry, hráli ve vlacích, strašná romantika. Když jsem skončil základní školu, přestal jsem závodně plavat, což mi tatínek-sportovec nikdy neodpustil, šel jsem na strojní průmyslovku a tam už byl volnější režim, prolézal jsem ji jen tak tak, protože už jsem byl chycen hudbou a hodně jsme jezdili hrát.

Měl jsi k country tak intenzivní vztah, že jsi chtěl dělat jen ji, nebo to byla souhra náhod, že jsi potkal spoluhráče, se kterými to nějak vyplynulo?
V šestnácti na průmyslovce jsem dostal zásadní desky. Výběr od Johna Denvera a živé album Toma Paxtona New Songs for Old Friends. To už nebyla country, spíš folk. A do toho se mi ještě dostali do ruky Pink Floyd, Dark Side of the Moon. V Bratislavě jsem si koupil Zelenou poštu Mariána Vargy a Pavola Hammela. Tím vším ve mně začaly různé vlivy bobtnat. Do toho jsem samozřejmě pořád miloval Semafor, v Olomouci občas hrávali neskuteční Vodňanský se Skoumalem, později přibyli Dědeček s Burianem, které mám rád dodnes. A taky jsem od nějakých šestnácti, sedmnácti hrál v Olomouci v kapele Falešní hráči, která začínala jako takový klon Banjo Bandu, Mirek Nop psal v Mládkově duchu srandovní písničky, a tam jsem hrál na tenorové banjo a trochu na housle.

Česká folková klasika tě nijak nepoznamenala? Kryl, Merta, Hutka, Třešňák?
Myslím, že až do vojny jsem to moc nevnímal. Nebyl jsem k tomu veden, neměl jsem okruh přátel, kteří by mi to zprostředkovali. Až na vojně jsem potkal pár zásadních lidí, většinou vysokoškoláků, a ti mě seznámili třeba s písničkami Bohdana Mikoláška. A po vojně mě k tomu všemu, o čem mluvíš, navedl Emil Pospíšil, to byl takový guru, stmelovač různých vlivů. Takže si vzpomínám, že jsem v Olomouci na folkovém festivalu viděl třeba Oldřicha Janotu a Vladimíra Mertu. Tehdy, v těch dvaceti letech, už jsem měl tendence zakládat rodinu a ten festival mi docela pomohl. Byl jsem tím vším tak opojen, že jsem si řekl – Rodinu? Tak to ani omylem!

Čím ses po vojně živil?
Chvilku jsem dělal konstruktéra a pak topiče. Hodně jsem hrál a nedalo se to skloubit s normální prací. V kotelně jsem měl vždycky čtrnáct dní volno a čtrnáct dní jsem topil, takže času byla fůra. Nejen na vlastní hraní, ale třeba i na chození na koncerty. Nejvíc mě oslovoval Merta, který hrával v Olomouci poměrně často. Měl krásné texty, vtipné průvodní slovo, a hlavně byl úžasný kytarista, což mě inspirovalo, abych víc cvičil.

Ty jsi byl svým výjimečným hraním na kytaru známý už v době Plíharmonyje, svojí další kapely. Jak intenzivně jsi cvičil?
Moje cvičení bylo spíš intuitivní. Po vojně jsme se hudbě věnovali velmi intenzivně, pořád jsme seděli někde v parku, hráli, skládali písně, a kytara pro mě byla spíš účelová záležitost, abych si na ni vymyslel, co bylo potřeba. Dřít na kytaru jsem vlastně začal až mnohem později, když jsem začal hrát kainarovky.

Bavily mě zákulisní mejdany

Plíharmonyje se stala velkým zjevením Porty a o tvých písničkách se začalo hodně mluvit i psát. Po téhle etapě ses osamostatnil a stal ses sólovým písničkářem, což je právě letos čtyřicet let. Proč k tomu nástupu na sólovou dráhu došlo?
Kluci, se kterými jsem hrál, měli svoje zaměstnání a myslím, že se jim nechtělo do nejistoty profesionálních muzikantů. Zatímco mně v té kotelně to bylo šumafuk a zajímalo mě jen psaní písniček. Pamatuju si, jak jsme jednou s kamarádem lékařem, který mě vozil na koncerty – a to se hrávalo klidně i jen za benzín – při návratu stáli na kraji silnice, vykonávali malou potřebu a dělali jsme si srandu, že jednou on bude ředitel nemocnice a já se budu živit hudbou. A ono se to opravdu stalo… (smích)

Často jsem myslel na to, co jsi musel při osamostatnění vnitřně překonávat. Vždycky jsi působil velmi introvertním a nesmělým dojmem. Když je muzikant na pódiu s dalšími spoluhráči, cítí se přece mnohem pevnější v kramflecích, ne? Zrovna někde na Portě před dvaceti tisíci lidí to muselo pro tebe být utrpení…
Mě na Portě vždycky nejvíc bavily ty zákulisní mejdany. Tam jsem určitě žádný introvert nebyl, tam se pařilo a hrálo a já byl šťastný. Na tom velkém pódiu v Lochotíně to vždycky nějak prošumělo. Viděl jsem před sebou mlhu, snažil jsem se zahrát co nejlíp, ale rozhodně nemám pocit, že bych z toho davu něco „nasával“. Spíš jsem se těšil, že zase zalezu někam, kde se bude do rána jamovat. Rozhodně bych z toho nedělal žádnou vědu.

Je celkem známá věc, že veřejně činní lidé často objeví nějakou „roli“, ve které jsou úspěšní, byť vůbec neodpovídá jejich skutečnému založení. Mám na mysli třeba komiky, kteří jsou v soukromí depresivní lidé. V téhle souvislosti by mě zajímalo, do jaké míry ses ty vžil do „role“ toho nesmělého introvertního Karla Plíhala, který má nicméně za sebou přes čtyřicet let úspěšné kariéry.
Snažím se odpovídat upřímně – a upřímně ti říkám, že nevím. Nás s Petrem Fialou, kytaristou, který mě v posledních letech doprovází, ohromně baví hudba. To kolem beru jako prostředek k tomu, aby si lidi odpočinuli, abych se já soustředil, ale vůbec to neřeším, nepřemýšlím o tom. My máme ty nástrojové party čím dál těžší, takže třeba i básničky, které vyprávím, beru jako svůj odpočinek, ale nic víc to pro mě neznamená. S Petrem se prostě těšíme, až si zahrajeme. Čímž samozřejmě nepopírám, že má člověk jisté mechanismy, kterými se prezentuje, ale mě to dost míjí. Já se vždycky těším na první písničku. Náš koncert je díky básničkám trochu divadlo, možná dokonce kabaret, co si budeme povídat, ale pro obě strany je to snad v pohodě. Víc bych z toho nedělal.

Už na začátku kariéry jsi získal mnoho různých ocenění, Porty apod. Znamenalo to pro tebe něco? Jednak vnitřně, jako potvrzení, že to asi děláš dobře, a jednak pro tvoji dráhu v praktickém slova smyslu.
Nevím. Spíš mám pocit, že jsem měl strašné štěstí, aniž bych se toho vědomě nebo pílí dopracoval. Určitě je velké štěstí, že to, co dělám, dodnes lidi oslovuje. A ta ocenění… Protože jsem k sobě odjakživa velice skeptický, tak to se mnou asi nikdy nic moc nedělalo. Spíš mě to uvádělo do rozpaků a nastoupil bubák „Nic neumíš, Karle, musíš víc pracovat“. (smích) Ne, nikdy jsem se ze sebe neposral… Takže tím, že jsou lidi spokojení a my s Petrem víme, že jsme si dobře zahráli, to pro mě končí.

Není tedy nakonec ta věčná nespokojenost se sebou nějaký motor?
To nevím, ale vždycky se aspoň pěkně polituju… Upřímně řečeno, ještě krátce před sametovou revolucí jsem se zase na nějaký čas vrátil do kotelny, protože už mi připadalo, že to dělám dlouho a že je to pořád stejné. Ale odpočinul jsem si od sebe a zase jsem se vrátil.

Cítím se být hlavně muzikantem

Zatím jsme pominuli tvoji první desku, která vyšla v roce 1985.
O tom mi něco řekni, to mě zajímá…

Rád řeknu, protože jsem to tehdy aktivně prožíval. Zhruba ve stejné době vyšla dvě česká folková alba, tvůj debut a debut Wabiho Daňka. A obě vzbudila poprask, nebál bych se dokonce říct, že byla skandální.
Skandální? Jak? To vůbec nevím… Aha, už tuším. Stran instrumentace, co?

Ano. Ty i Wabi jste byli známí jako sóloví písničkáři a najednou jste si dovolili tu „drzost“ přizvat na nahrávání spoustu muzikantů. Vnímals při vzniku alba možnou kontroverzi? Vždyť jsi nemohl tušit, jestli tě takhle tvoji fanoušci vůbec chtějí slyšet.
Tím se dostáváme k tomu, že se odjakživa cítím být spíš muzikantem než textařem nebo písničkářem. Takže jsem si tehdy udělal radost a desku jsem si natočil hudebně podle sebe. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, jestli to někoho takhle bude bavit nebo ne. Měl jsem výbornou muzikantskou partu, ve které už byl Emil Pospíšil, chtěl jsem s ní i koncertovat, z čehož nakonec sešlo, zůstal mi jenom Emil a začaly velmi příjemné roky.

Pamatuješ si reakce na tu desku?
Přiznám se, že ne.

Já už nevím, jaké vyšly oficiální recenze, ty nejspíš byly kladné, ale mezi tvými fanoušky, k nimž jsem patřil, se o tom tehdy hodně diskutovalo.
Mně to přišlo normální. Což bylo asi dáno tím, že jsem hrával i country nebo swing, nikdy jsem se nepovažoval za ortodoxního folkaře.

Ona to vždycky byla tvoje metoda. Spousta tvých písniček se tváří jako folk, a pak přijde třeba jen jeden akord nebo celý refrén který to zeswinguje…
To je ten Semafor ve mně. A mám to tak dodneška. Aranžuju písničky naprosto účelově tak, jak jim to z mého pohledu sedne.

Po tvém debutu následovalo společné album s Emilem Pospíšilem, které mám hodně rád…
Já taky. Nedávno jsem si ho po letech pustil, a musím přiznat, že to se mnou něco dělá, nějak to na mě dýchne. Snad to nezní moc sentimentálně…

Zajímavé na té desce je, že ačkoli jsi nikdy nebyl protestní písničkář, zrovna tady je hned několik písní, ve kterých je tvůj postoj, jakýsi osten, jasně čitelný. Ta deska je z roku 1989, kdy už se sice leccos „smělo“, ale přece jen to nebyla taková selanka, jak se dnes občas tvrdí. Vždyť Václav Havel a mnozí další ještě seděli v kriminále a za podpis Několika vět se vyhazovalo ze školy a z práce. Zajímalo by mě, jak bylo těžké ty písničky na album prosadit. Čímž po tobě nechci, abys ze sebe dělal nějakého bojovníka nebo disidenta.
To nějak prošumělo, nepamatuju si, že bych měl nějaké problémy. Už nevím, kdo o tom v Supraphonu rozhodoval. S první a druhou deskou nám hodně pomohl kamarád Ivan Pokorný, ale nevzpomínám si, že by někdo otravoval ohledně textů, to asi opravdu ne. A co se týče té bojovnosti, každý se vyvíjí v nějakém rodinném prostředí. Já pocházím z normální rodiny, maminka byla učitelka v mateřské školce, tatínek soustružník, doma se o politice nikdy nemluvilo, takže jsem byl dlouho pole neorané, vlastně až do doby, kdy jsem se po vojně potkal s Emilem. Ten mě zasvětil, seznámil, a díky němu jsem pochopil spoustu věcí. Žádný undergroundový intelektuál jsem rozhodně nebyl, to bych hodně kecal.

Takže to album opravdu prošlo úplně bez problémů? Nikdo se nepozastavil nad Trubadúrskou nebo nad Špínou?
Fakt ne. Nic se nemuselo předělávat.

Ono takových desek je z té doby víc, u kterých si říkám, že ve vydavatelstvích museli sedět nějací osvícení lidé…
Jak říkám, já si pamatuju Ivana Pokorného, to byl vzácný člověk, bez něj by hlavně ta první, modrá deska vůbec nemohla vyjít. Byl to muzikant, hrál s Minnesengry a pracoval v rozhlase v Českých Budějovicích, kde jsme natáčeli. Oni nám vrazili napřed nějakého začátečníka, a to by dopadlo katastrofálně, protože my sami jsme neuměli vůbec nic. Ale Ivan se naštval, vyhodil ho a natočil to s námi sám. Za což jsem mu dodnes velmi vděčný a zdravím na Floridu, kde si užívá zaslouženého důchodu…

Bojovné písně jsem nikdy nepsal

Už jsme nakousli přelom 1989/90. Tehdy se říkalo, o čem teď budou písničkáři zpívat, když ztratili nepřítele, což ovšem nebyl tak úplně tvůj případ, protože jsi psal většinou písničky jiného než „bojovného“ charakteru. Jak jsi na tom byl v téhle době ty?
Mně to bylo dost jedno, nemusíš mi to věřit. Byly takové vlny v návštěvnosti koncertů, s Emilem jsme dělali nějaké reklamy, ale pak začali lidi zase chodit. Bojovné písně jsem nikdy nepsal, vím, že mi to není dáno. Možná bych to i uměl, ale vždycky jsem byl spíš chycen nadčasovými písničkami Suchého a Šlitra a podobně. Takže se mě ty změny vlastně příliš nedotkly.

Taky díky tomu můžeš kteroukoli ze svých starých písniček zahrát i dnes, aniž by cokoli ztratila.
Jasně, byl to můj svět, neřešil jsem to. Ale ano, spousta lidí mi vyčítala, že nejsem víc bojovný. Chvílemi jsem z toho měl trošku trauma.

A zkoušel jsi tedy napsat nějakou „angažovanou“, když ti nedostatek bojovnosti někdo opakovaně vyčetl?
Hned po revoluci jsem napsal Co jsme si, to jsme si. Tam jsem si dělal tak trochu legraci z Občanského fóra, protože jsem tušil, kam to povede – a to se zase nelíbilo, takže jsem si moc nepomohl… Ale když to tak vezmeš, vlastně všichni moji kolegové se s tou změnou nějak vyrovnali, napsali spoustu svých zásadních písní, které hrají s chutí dodnes. Byla to tvůrčí doba.

V 80. a 90. letech jsi byl vnímán jako hodně blízký parťák Jaromíra Nohavici. Mívali jste společné koncerty, podstatně ses jako muzikant a aranžér podílel na jeho dvou asi nejslavnějších albech Mikymauzoleum a Divné století, hráli jste spolu v Zelenkově filmu Rok ďábla. Byl váš vztah tak intenzivní i v soukromí? A dá se nějak popsat, co vás vzájemně tolik přitahovalo?
Jarka jsem osobně poznal na Folkovém kolotoči a jak se tehdy opravdu hodně koncertovalo a navíc jsme byli oba u ostravské agentury, potkávali jsme se na festivalech i na samostatných koncertech po celé republice a logicky časem i soukromě. Rozuměli jsme si, popíjeli, hráli si navzájem nové písničky, holt inspirativní veselé mládí. Jeho písničky se mi moc líbily a proto jsem byl potěšen tím, že mi dal volnou ruku při produkci desky Mikimauzoleum. Na desce Divné století už jsem se moc nepodílel. Film Rok ďábla byla pro mě nějakou dobu noční můra, jak na mě lidé furt pořvávali ať promluvím…

Na začátku 90. let začal velký přísun hudby zvenku. Našels v ní nějaké do té doby netušené inspirační zdroje?
Vědomě určitě ne. Bylo úžasné, když jsem se v roce 1990 dostal do Vídně na koncert Rolling Stones. Na to nikdy nezapomenu. Poprvé na Západě, Stouni vylezli na pódium, všude voněla tráva – a já byl fakt dojat. Už nevím, jak hráli, ale to je úplně jedno. Ucítil jsem takový silný vnitřní dojem, že už opravdu žijeme něco jiného. Ale že by to mělo nějaký vliv na moje psaní, to určitě ne.

Prošels někdy autorskou krizí?
Já tomu neříkám krize. Spíš pauza. Tu mám zrovna teď, kdy se snažím nastartovat na nové písničky. Mám hotové melodie, které se mi líbí, a čekám, až mě napadnou nějaké texty. Stejně tak minulé album Vzduchoprázdniny, to jsem taky dělal na hotové melodie. Většinou mi to trvá dlouho. Trvalo mi to dlouho vždycky a s věkem je člověk přece jen trochu svázán. Jednak tím, aby se neopakoval, a taky tím, o čem vlastně má ve svém věku psát. O smrti? O sentimentálním vracení se zpátky? Houby! Hledám něco, co by mě samotného vyburcovalo k nějaké činnosti. A to bolí a jde to pomalu. Ale jsem klidný, protože jsem si třeba vůbec nemyslel, že ještě udělám Vzduchoprázdniny, které mám textově rád. Takže si myslím, že to zase přijde. Ty melodie si denně hraju, hodně čtu, hlavně poezii, ne proto, abych ji vykrádal, ale abych nasál nějaké výrazové prostředky. A hledám slogany, což k tomu psaní na melodie patří. Takže: krize bych tomu neříkal. Naopak, ve svém věku se už beru hodně s rezervou a mám ze sebe srandu. Abych se věšel, když mi nejde napsat písnička, to už mám dávno za sebou. Ono je to totiž nakonec ještě horší, když se na to člověk upne.

Ale básničky, kterými prokládáš na koncertech písničky, tě asi napadají kontinuálně…
Jo, vždycky takhle po ránu je posílám kamarádům nebo je říkám doma. A když mi přijde, že se smějou, tak to používám na koncertech. Už jich mám asi 450. Ale to nejsou texty, to je něco úplně jiného.

Když jsi vydal tyhle básničky v knížce Jako cool v plotě, byl to velký bestseller…
Mám v plánu je vydat úplně všechny. Nebudu to třídit, ať si to lidi nějak přeberou.

Není paradox, že se té knížky pravděpodobně prodalo víc než některých tvých desek?
Já vůbec nemám představu o prodejích. Té knížky se myslím prodalo nějakých třicet, pětatřicet tisíc.

Stalo se ti někdy, že jsi vymyslel básničku, kterou jsi říkal na koncertech, ale po čase ti připadala špatná? Zasáhla autocenzura?
Mně se líbí ten kontrast, kdy jsou písně poměrně jemné, i textově, a ty nonsensové básničky. Baví mě malinko šokovat, abychom se ze samé něhy „ne-to…“. Ale doufám, že znám nějakou míru. Taky doufám, že by mi nejbližší řekli, kdybych to s věkem začal přehánět…

Bavilo mě být tulákem s kytarou

Jak ses dostal k Josefu Kainarovi? V jednodušší verzi jsi ho hrál už na albu Takhle nějak to bylo, ale naplno ses do něj opřel na albu Nebe počká.
Mně se vždycky líbily Kainarovy básně, četl jsem je už na vojně. Už nevím přesně, kdy jsem dostal desku ze šedesátých let, kde big band Gustava Broma hraje Kainarovy písně a zpívají je Olmerová, Hála, Suchý, Jelínek a další. To se mi moc líbilo a napadlo mě, že je udělám s kytarou. Jenže udělat je s kytarou pro mě znamenalo nějak si vnitřně zdůvodnit, proč to nehraje ten big band. A tak jsem začal dřít na kytaru styl Joea Passe, Cheta Atkinse a těchhle jazzových velikánů. Do té doby jsem na kytaru hrál jen třemi prsty, jako na banjo, a tady jsem musel zapojit i čtvrtý prst jako klasičtí kytaristé. Cvičil jsem osm, devět hodin denně a dva takty jsem se učil třeba dva dny, aby ty postupy měly logiku. Moc mi pomohl kamarád, olomoucký jazzman-dechař Mirek Švihálek. Bez něj bych to asi dohromady vůbec nedal. Hodně partů mi napsal pro klavír a já si kytarové tabulatury dělal z těch klavírních nahrávek podle sluchu, protože, jak jsem říkal, noty neumím. V hlavě jsem u toho pořád slyšel Ellu Fitzgeraldovou s Joe Passem, to jsou nádherné nahrávky. A k tomu se mi líbila intimita Kainarových textů, z nichž některé hraničí s básní. Takže jsem chtěl, aby bylo slyšet každé slovo a ten doprovod nerušil. Taky jsem měl štěstí na Zuzku Navarovou, že nazpívala písně po Evě Olmerové.
No, takže jsem to nadřel, nahrál – a pak se mi zkurvila ruka…

Byl to následek toho intenzivního cvičení?
Určitě.

Ono je to asi vážnější téma…
Ale ani ne. Povídej.

Bylo ve vzduchu, že úplně přestaneš koncertovat, když nemůžeš hrát na kytaru?
Vystupoval jsem myslím do roku 2015 nebo 2016, to to ještě nějak šlo. Ale pak se to postupně zhoršovalo, až jsem musel zrušit koncert v Olomouci, protože jsem nezahrál vůbec nic. Což mě vyděsilo. Druhý den to bylo dobré, šňůru jsem dojel, ale ty ataky byly čím dál častější. Chodil jsem v Praze do nemocnice Na Homolce, kde mi léčili karpály, což trochu pomohlo, ale nebyl to hlavní důvod mého problému, protože nemoc, kterou mám, tedy fokální dystonie, souvisí s mozkem. Má ji spousta hudebníků hlavně z klasické hudby, klavíristů, houslistů, dokonce ji mívají i dechaři. Jestli jsem to správně pochopil, mozek se začne bránit tomu zažitému drilu a dělá si, co chce. Takže já můžu klidně třeba bubnovat po stole, ale jakmile vezmu do ruky kytaru, prsty se mi zkroutí. A nedá se s tím nic moc dělat. Dokonce jsem zkoušel mozek ošálit a obrátit si kytaru, protože jsem přeučený levák, ale ani to nepomohlo. Takže jsem si dal od roku 2016 pauzu, do toho jsem řešil ještě spoustu soukromých změn, které nechci rozvádět, ale na psychice mi rozhodně nepřidaly.

To muselo být hrozné, vůbec si to nedovedu představit…
Moje filozofie je takováhle: když je nějaký průšvih, sedni si a zapal si, než začneš vyšilovat. Takže jsem se z toho vlastně tolik nehroutil. Já myslím, že když člověku něco dlouho jde, masochisticky bere jako vysvobození, když to jít přestane a řekne si – tak, krucinál, musím vymyslet něco nového, zkusit to nějak jinak. Říkal jsem si, že když mi dojdou prachy, půjdu někam na brigádu, a mezitím budu hledat kytaristu. Nějaké jsem zkoušel, mezi nimi i svého syna Matěje, který je výborný kytarista, ale žije v Brně a má svůj vlastní svět, takže by do toho asi nafest profesionálně nešel. Ovšem díky tomu, že jsem se přestěhoval do Hradce Králové, potkal jsem Petra Fialu, který je tam ředitelem ZUŠky, a to je vynikající vystudovaný kytarista. A padli jsme si do oka. Nejdřív jsme vystupovali tak, že mě Petr doprovázel a já jen zpíval a víc jsem se soustředil na texty.

Nebyl to divný pocit pro člověka, který celý život hraje na kytaru a najednou jen sedí a zpívá? Věděl jsi, co s rukama?
S tím jsem ani problémy neměl, mně se líbilo, jak je Petr na tu kytaru dobrý, technicky hraje mnohem líp, než jsem kdy hrával já. No ale pak jsem si všiml, že se mi doma válí mandola, kterou postavil kytarář Šavrda. Kdysi jsem si ji koupil, už ani nevím proč, asi na nějaké nahrávání. Sundal jsem ji ze zdi, zjistil, že má krásný zvuk, a najednou se mi hodilo, že jsem hrával na housle, které mají podobné ladění. A hrál jsem taky na to tenorové banjo, takže mi kvintové ladění nedělá problémy. A do mandoly jsem se úplně zamiloval. Zapomněl jsem, že jsem býval kytarista, na mandole si hledám různé zajímavé postupy a šíleně mě to baví. Navíc jsme s Petrem zjistili, že naše nástroje k sobě krásně jdou.

Kytaru jsi tedy úplně opustil, nebo to na ni doma občas zkoušíš?
To bych si zkazil náladu. Já pořád cvičím na mandolu. Každý den. Moje prsty samozřejmě úplně v pořádku nejsou, před koncertem musím dva tři dny cvičit už od rána, abych je rozpohyboval, ale pak zahraju celkem slušně. Nikdy nebudu excelentní supermandolinista, ale to, co potřebujeme, takové to hraní s feelingem, zvládnu. Beru to jako hozenou rukavici, ničeho nelituju, je to, jak má být. A Petr je fajn, je to kámoš, cvičí, větší štěstí jsem mít nemohl.

Koncertů máte hodně…
Letos ano, ale příští rok chci zvolnit. A spíš si budeme vybírat menší komornější sály. V těch to mezi námi a lidmi rozhodně jiskří víc.

Od dob Plíharmonyje jsi nikdy nehrál s kapelou, vždycky jen sám nebo v duu. Nepřemýšlel jsi nikdy o tom, že bys kapelu založil?
Člověk tím ztrácí trochu svobodu pohybu. Mě dlouhá léta bavilo jezdit na koncerty vlakem, být takovým tím tulákem s kytarou. A navíc nejsem organizační typ. Takže moje nejlepší období bylo jednak s Emilem, to mám spojené s mládím a s kamarádstvím s ním, a druhé teď s Petrem.

Zajímavé je, že Petr na pódiu s tebou působí až „profesorsky“…
Vždyť on taky profesor je! (smích) Ale on se na pódiu nepředvádí, neruší. A hlavně jsme kamarádi, což je věc, kterou preferuju. Přece nebudu najímat nějaké muzikanty, kteří jsou sice bravurní, ale já nebudu vědět, o čem si s nimi povídat.

A jaký byl Emil Pospíšil? Na mě vždycky působil velmi „zahloubaně“…
Ale ne, s ním byla ohromná sranda. Zajímala ho indická hudba, to ano, ale nebyl žádný mystik. Byl úplně normální, tedy spíš nenormální, jako my. Měl veliké charisma, všichni ho milovali, uměl hrát, měl cit, nepředváděl se.

Jednoduchost a sdělnost

Už jsi zmínil, že píšeš nové písničky. Dá se tedy čekat nové album?
Doufám, že vyjde příští rok na podzim.

Bude něčím výjimečné?
Snad jedině tím, že se mi v mém věku ještě podaří napsat nové písničky… Jaké budou, to v tuhle chvíli ještě nevím, ale pevně doufám, že se nějak zmátořím a na stará kolena udělám ještě hezkou desku. Určitě ji budeme točit jen sami s Petrem, protože chci, aby zněla jako na koncertě. Jasně, že by se dala načančat jako ta modrá deska, ale my se chceme trochu potrápit, jen kytara a mandola. Hozená rukavice. Aby nás to bavilo hrát i na koncertech.

Zaslechl jsem, že by to album měl produkovat Petr Ostrouchov…
To bych nerad předjímal. Napřed chci mít hotové písničky a pak mu to rád nabídnu.

Petr Ostrouchov by ale mohl mít tendence zvuk alba přece jen trochu opentlit…
Já mám taky nějaké producentské zkušenosti, moc rád jsem se podílel na produkci desek Bratří Ebenů Tichá domácnost, Petra Fialy z Mńágy Nečum a tleskej nebo Bokomarie kapely Bokomara. A myslím, že producent má být ten, kdo tam sedí, do ničeho nekecá a povzbuzuje…(smích)

Většina tvých písniček je hodně krátkých, mají vesměs kolem dvou minut. Což je zarážející vzhledem k tomu, že jsi řekl, že se cítíš být především muzikantem. Nepřipadá ti, že hudební potenciál tvých písniček je vlastně trochu nevyužitý?
Dobrá písnička musí hudebně i textově obstát, když ti ji tady u stolu zazpívám bez doprovodu. Všechno ostatní je nadstandard. Takže do nahrávek dávám jen to nejnutnější, aby to nebylo na úkor sdělnosti. Já mám docela vyvinutou hudební fantazii, takže tam samozřejmě slyším spoustu dalších nástrojů, ale možná právě proto pak už nemám potřebu je tam skutečně dávat. Víš, já si myslím, že všechny ty písničky – nejen moje, ale i kolegů, které mám rád – vydržely tak dlouho hlavně proto, že měly silné, nosné melodie. Proto také zlidověly a proto je všichni hrajeme dodnes na mejdanech. Za gró tohoto žánru považuju jednoduchost a sdělnost. Já jsem dodnes okouzlen šedesátými lety. A tam je to co kapela, co písničkář, to zajímavé melodie, zajímavé postupy. V téhle souvislosti nemůžu nezmínit svého velkého guru Syda Barretta. To byl génius, i když miglej. První deska Floydů mě naprosto okouzlila. Nějak se mi to propojilo s Vargou a Peterajem, Vargův impresionismus a Peterajův surrealismus, to mi připadalo hodně barrettovské, jejich desky byly geniální. A písničky, které jsem začal psát po vojně, vznikaly vlastně možná nejvíc pod vlivem Barretta, právě ty miglé texty, jako byl Prodavač slonů nebo Kluziště. Plus hravost Vodňanského a Skoumala a Semaforu. A tohle všechno mám v sobě pořád.

Když dneska skládáš, co k tomu používáš? Kytaru, mandolu, klavír, počítač…?
Já to mám v hlavě. Prostě mě napadnou nějaké melodie a ty si pamatuju navždy. Čím vlezlejší, tím lepší…(smích) Ona kytara při skládání svazuje. Klavír míň, ten má víc harmonických možností. Takže chápu, že třeba Beatles složili hodně písniček na klavír, byť třeba jen jedním prstem. Je to víc inspirující, než když vezmeš kytaru a zahraješ C dur – F dur – G dur – a moll. Na tom je založená celá současná populární hudba… Je to „libé“ a to mají lidi rádi…

Dobře, ale když se ti narodí v hlavě melodie, musíš ji nějak harmonizovat a to se dá udělat různými způsoby. A právě to udává charakter písničky. To děláš jak?
Většina populární hudby je založená na minimálních intervalech. Zatímco když si uděláš melodii bez nástroje, zavede tě to k mnohem větší intervalové šíři. A je to hned zajímavější. Pak je i mnohem příjemnější to harmonizovat, protože akordy jsou jiné než ty, které bys použil na dva tóny s kytarou. Můžeš třeba začít dominantním akordem a ne základní tónikou. V šedesátých letech takhle pracovali všichni ti hledači – a proto jsou jejich písničky dodnes úžasné. Třeba takoví Doors měli výborné hudební postupy.

Počítač k tvorbě hudby nepoužíváš?
Ale ano, léta letoucí, mám doma malé studio. I desky si sám stříhám. Ale poslední dobou mě už nějak nebaví to zapínat. Nejvíc práce jsem kdysi udělal se čtyřstopým kazeťákem, který mi prodal Dan Fikejz. Dělal jsem na něm dokonce i reklamy, mělo to výborný analogový zvuk.

Populární hudba mě nezajímá

Posloucháš ještě dneska novou hudbu?
Mám na YouTube moc rád sérii koncertů Tiny Desk. Tam sice nikoho neznám, ale má to úžasnou energii. Žádný žánr neupřednostňuji, líbí se mi to skoro všecko. A jinak hodně poslouchám etnickou hudbu. Dlouho jsem jezdil na festival etnické hudby do Rudolstadtu.

Čím tě tahle scéna tolik zaujala?
Prostě mě to bere za srdce. Jako bych se s něčím takovým narodil. Ale to je samozřejmě taková pseudomystika…

Upřednostňuješ nějakou oblast etnické hudby?
Hodně mě baví Galicie, severská hudba, tedy samozřejmě Värttinä, dál Dánsko, Holandsko, severní Itálie. Miluju písničkáře Gabriela Yacouba, který hrál s kapelou Malicorne, to byl takový „francouzský Čechomor“, Mám rád i irskou hudbu, třeba Planxty… Je toho hodně.

Takže vesměs evropské věci. Exotika tě neláká?
To ani ne. Ale mám rád i židovskou hudbu, Klezmatics jsou úžasní, ty poslouchám pořád dokola. Asi mi muzikantsky vyhovuje jejich melodika.

A něco ze současné hudby?
Já moc nejsem napojen na síť, spíš si kupuju desky, takže moc nevím, co se děje. A populární hudba mě nezajímá.

Co rád čteš?
Prózu vůbec, na to nemám čas, ale rád čtu třeba knihy o vesmíru nebo o historii různých náboženství. Anebo samozřejmě o hudbě – knihu Zbývá jen hluk jsem četl už třikrát. A na jejím základě jsem si poslechl spoustu klasiky. No a když už mi ze všeho hrabe, vytáhnu nějakou starou detektivku, třeba Chandlera.

Mluvil jsi o tom, jak se ti na Portě líbily ty zákulisní mejdany. Tehdy vaše písničkářská komunita hodně držela pohromadě. Teď už to asi tak moc není…
Já se s nikým už léta nestýkám. Ne schválně, ale prostě se míjíme.

Není ti to líto?
Tomu vůbec nepropadám, nejsem sentimentální. Před lety jsem tedy byl pracovně kvůli něčemu na Lochotíně, tak jsem si tam sedl a dovolil jsem si trochu sentimentu. Vzpomínal jsem na Ebeny, na Cop, na Samsona… Ale pak mě tlačila lavice, tak jsem se zvedl a šel pryč.