Karla Plíhala čeká velké dobrodružství

Karel Plíhal, který naposledy vydal desku Nebe počká, připravuje nové album. Chce se odklonit od jazzu a vrátit se k posmutnělé poetice.

S koncem roku 2006 si písničkář Karel Plíhal vyčistil stůl. Znovu vydal svá raná alba a své krátké básničky, které čte na koncertech, shrnul v knížce Jako cool v plotě. Letos si dá koncertní pauzu, aby se pak vynořil možná i s novými písněmi i vlastní doprovodnou kapelou.

„Jdu do velkého dobrodružství. A chci si také odpočinout. Loni jsem hodně koncertoval. Jednou za čas si dělávám pauzu. Už se těším, na druhou stranu se bojím, abych měl za pár let co nabídnout,“ říká Plíhal.

Prý máte rozpracováno na dvacet písniček. Chcete pak přijít s autorskou deskou?
Už by bylo načase. Předchozí kainarovské album Nebe počká vzniklo tím, že jsem odložil projekt své desky, kterou bych rád dodělal. Jazz na albu Nebe počká není výrazově moje parketa. Až se budu chtít vrátit, nejspíš navážu na své starší album Králíci, ptáci a hvězdy, které mám asi nejradši. Vlastně bych přeskočil desky Nebe počká i Kluziště a vrátil se k mírně posmutnělé poetice, která mi asi nejvíc vyhovuje.

Přitom jste investoval tři nebo čtyři roky práce do kytarovového stylu pro kainarovské písně. Dáváte Kainara stranou?
Jsem stále okouzlen jeho písněmi a budu je hrát na koncertech. Ale jazzman nejsem ani omylem. Jarek Nohavica se pustil do libret. Vážím si ho. Je schopný odbočit ze svého jistého. Velice mu rozumím a také z toho důvodu jsem se pustil do Kainara. Když člověk dělá to samé, může být ukolébán, že to stačí. Zavání to vybydlováním. A tak člověk vlastně stále začíná.

Máte nějaké aktuální téma?
Nemám takové pnutí, které by mě okamžitě posadilo před čistý papír. Nějaká témata si píšu, ale že by reagovala na něco žhavě aktuálního, to nedokážu.

Vidíte kolem sebe nové písničkáře?
Ano. Mnohé kapely mají ve svém středu autora, který je výrazným zpěvákem nebo třeba kytaristou. Třeba Kryštof. Richard Krajčo je podle mě dobrý písničkář. Jarda Svoboda z kapely Traband mi přijde nejtalentovanější ze všech, které jsem za poslední roky slyšel. Četl jsem si jeho texty, je vyloženě skvělý, a zdravě mu závidím.

Vy byste rád hrál s kapelou?
Rád bych se poohlédl po mladých muzikantech, kteří ještě nejsou profláklí a dají mi energii. Čím je člověk starší, tím spíš by je měl hledat. Ať je také na koho se dívat! (smích). Mým vzorem je Zuzana Navarová. Energie muzikantů, kterými se obklopila, byla pak na hudbě znát. Magickým číslem pro doprovod je trojka: basa, kytara, bicí.

Váš syn Matěj studuje v Brně na konzervatoři kytaru. Zahraje si s vámi?
On si ke mně do malého studia chodí dělat muziku, aktivit má dost. Zdvořile mi řekl, že ano, ale vycítil jsem, že by to nedělalo dobrotu. Není dobré syna ovlivňovat. Musí si najít svou parketu. Mám z něho velikou radost. On se angažuje spíš v Brně, příští rok půjde asi do Prahy, chce se zlepšit ve zpěvu. Muzikou je chycený jednou provždy. Polyká bagety u benzinových pump, už je náš.

Dceru Markétu to netáhne k muzice?
Ta má muziku jako zálibu. Není tak maniakální jako my s Matějem. Bude mít jednodušší život, z muziky má jenom radost. Netrápí se s ní.

Vycházejí vám první dvě desky z 80. let. Proč jste se k nim vrátil?
Občas se lidi ptají, kde se dají obě alba sehnat. Firma Monitor byla tak laskavá, že si propůjčila práva od Supraphonu. Když už došlo k novému vydání, opatřil jsem alba bookletem s texty, což u předchozího vydání nebylo. A ještě jsem je nechal mírně zvukově upravit. Aby se desky daly lépe poslouchat na současných přehrávačích. Ale aby zůstaly, jak jsou, jako ty staré knížky.

Nová knížka Jako cool v plotě vůbec poprvé shrnuje vaše krátké básničky. Také o ně byl zájem?
Lidi si je dobrovolně opisovali nebo si je posílali po internetu. Rozhodl jsem se vydat je knižně. Poprosil jsem kreslíře Miroslava Bartáka. Jeho humor beze slov mi vždycky vyhovoval. Na jaře jsem mu dal asi 160 básniček. Přinesl mi čtyřicet obrázků. Řekl jsem si: Hurá, je to ono. Chtěl jsem, aby knížka dostala ještě víc humorný nádech. Barták neopisoval jejich smysl, ale posunul je svým způsobem. Jeho syn Štěpán mi udělal grafickou úpravu. Autorské čtení dělám na každém koncertu.

Jak vaše básničky vznikají?
Když jsme začínali s kapelou Plíharmonyje, těšila nás hlavně hudba. Texty jsem dělal proto, aby bylo co zpívat. Nikdy mě nenapadlo, že budu oblíben kvůli textům. Tehdy mě inspirovala deska Zelená pošta od Mariana Vargy a Pavla Hammela, alba Pink Floyd nebo sólové desky jejich bývalého člena Syda Baretta. Ty mi přišly správně uhozené. I když nejsem narkoman, tento svět mi dodnes vyhovuje. Já bych o sobě nikdy neřekl, že jsem básník nebo bard. Na rozdíl od Jarka Nohavici, který je opravdu básník. Obdivuju lidi, jako je Vladimír Merta, který dělá svoje stejně jako Bob Dylan. Mé koncerty jsou mírně divadelní, beru je spíš jako estrádu. Ovšem snažím se, aby byla trochu na úrovni.

Takže na jakého Karla Plíhala se můžeme těšit, až se za rok vynoří?
Doufám, že pohodového, zdravého, který se bude těšit na koncerty, tak jako se těšil vždycky. Nic víc v tom není. Mám štěstí, že chodí hodně lidí. Muzice, kterou dělám, sluší spíš klubová atmosféra. Jakmile se na ni nabalí popový svět VIP, ztrácí důvěryhodnost hlavně u studentů. Jsou odjakživa rebelové a sakramentsky vycítí, když je něco za čarou. Skutečnost, že i studenti chodí na mé koncerty, je pro mě obrovská pocta.

Ale Nohavica klidně udělá velký koncert v hale Karolina. Myslíte, že má tu hranici jinde?
Jarek je národní fenomén, který si to může dovolit.

Ale vy jste také národní fenomén.
Ne, nějaká pokora je důležitá. A když ji člověk nemá, tak se k ní musí dokopat. Nebo ho k ní dokope život. Na tohle věřím. Je rouhání, když to člověk žene moc daleko. Pro mě je jednodušší začít znovu a zbavit se všech závazků. Pokud bych měl být férový vůči sobě, tak chci tuhle kapitolu uzavřít, což vlastně dělám. Vyšlo ode mne všechno, co se dalo, včetně básniček. Až to bylo podezřelé. Lidem na koncertech jsem říkal: Nebojte se, jsem zdravej. Nic mi nenašli.

Vladimír Vlasák

(MF DNES, 14.1.2007)