Karel Plíhal zazpívá kroměřížským fanouškům

Písničkář Karel Plíhal je mezi folkaři pojem. Kromě zpívání hraje taky na kytaru a na klávesy, skládá hudbu i texty a aranžuje. Čtyřikrát obdržel cenu soutěžního hudebního festivalu Porta. Aby toho nebylo málo, zahrál si i ve filmu Rok ďábla. Svým příznivcům přijede zahrát a zazpívat 3. října do Domu kultury v Kroměříži. Čtenářům Týdeníku Kroměřížska poskytl rozhovor, který vám teď přinášíme.

Vzpomenete si ještě na své první vystoupení?
Zaplaťpámbu si na něj vzpomínám. Bylo to s mou první skupinou Hučka v aule Střední zdravotní školy v Olomouci. Jak název školy napovídá, lepší publikum jsme si napoprvé nemohli přát.

Který hudební styl vás nejvíce ovlivňoval v době, kdy jste začínal?
Jak název skupiny napovídá, nejednalo se zrovna o rockovou kapelu. Miloval jsem skupinu Greenhorns a country hudbu vůbec, takže i mé první texty byly vesměs americké zemité, byť v srdci Hané.

Vydal jste album Nebe počká, na kterém jste zpíval písničky s texty Josefa Kainara. Proč vás oslovily právě Kainarovy verše?
Kainar povýšil písňový text na poezii. Nasadil tímto už od svých sedmnácti let všem budoucím textařům tu nejvyšší laťku.

Píšete si dnes písničky sám?
Dnes zrovna ne, ale jindy jo, už dvacet pět let.

Píšete i pro jiné interprety?
Nepíšu, sám mám málo.

Máte vlastní nahrávací studio nebo nahráváte u kolegů?
Mám své malé studijko, něco točím tudíž doma, něco dodělávám u kolegů v dospělém studiu, hlavně ve studiu V ve Zlíně.

Vydal jste nahrávky z živých koncertů. Mám na mysli koncert v Olomouci a v Telči. Co vás k tomu vedlo?
Je to taková pohlednice ze dvou výletů za přáteli, napsaná trochu neuměle, ale s láskou, vlastní rukou.

Jaké bývá věkové složení publika na vašich koncertech?
U dívek a žen bych si taktně nedovolil odhadovat věk, u chlapců je to tak od osmi až do mého věku.

V jakém prostředí se vám nejlépe hraje?
Hraje se mi dobře v každém prostředí, kam mne pozvou. Je to spíš o lidech, kteří na můj koncert přijdou. Těším se na ně.

Máte v plánu v brzké době vydat další album?
Slovo plánovat, v souvislosti s tvorbou, mi přijde takové podezřelé. Spíš se nechám překvapit sám sebou. Radši jednu písničku, ze které budu mít já i posluchači radost a kterou si rád zahraju třeba i za pět let, než zbytečnou desku, která mne bude chodit v noci strašit.

Marcela Kořínková

(Týdeník Kroměřížska, 26.9.2006)