Psaní písniček je moje autoterapie

Ještě do konce roku chce Karel Plíhal koncertovat se současným programem, pak má v úmyslu soustředit se na novou práci. Tříleté období, v němž kromě jiného vydal skvělé CD Nebe počká s písněmi na texty Josefa Kainara, uzavírá živým dvojalbem z Olomouce a DVD, jenž zachycuje jeho vystoupení v Telči.

Chystáte se na dlouhou pauzu, znamená to, že máte v hlavě nějakou vážnější desku?
Nevím, jestli vážnější – ale nějakou představu o tom, co bych chtěl dělat, už mám, nejspíš si po Kainarovi přichystám zase na pár let nějaký problém.

Nahrávka olomouckého koncertu problémem nebyla?
To je taková pohlednice z mých vystoupení, abych nějak shrnul poslední tři roky, včetně hry na kytaru. Z různých důvodů šlo o celkově složitější období, teď bych si chtěl dopřát ještě trochu radosti z koncertů, když už to konečně umím trochu zahrát, a na konci roku vysadit, uvolnit se, něco se sebou udělat, abych se připravil na něco nového. Jinak to nejde, čas od času je třeba i zdravotně se dát dohromady, tři roky se to odkládalo. Chtěl bych třeba hodně jezdit na výlety, do přírody, pustit se zase do čtení, stanovit si aspoň rámcově jakýsi řád. Já když nemám úkol, nic nedělám…

Říkáte, že už trochu umíte hrát na kytaru. To je – zrovna u vás, s vaším stylem – velká skromnost. Vy ještě cvičíte?
Když mám šňůru, musím tak dva dny předtím hodinu po obědě, hodinu večer cvičit, abych to vůbec zahrál. Samotné hraní není těžké, to jenom tak vypadá, člověk si na ten styl zvykne, spíš je těžké do toho na koncertě zpívat a nevypadnout. Pokud člověk nemá ty kytary zmechanizované, dost těžko se mu zpívá, v tom jsem si na sebe upletl bič.

Jak se za poslední léta proměnil styl vašeho hraní?
Změnil jsem hudební cítění a myšlení stran postupů a naučil se styl, který je zároveň mým velkým koníčkem. Ten jsem ale nevymyslel já, po světě je množství klubů, kde to trénují. Je to jako klasická kytara, ve které palcem hrajete melodickou linku a zbylé prsty harmonizují, skutečně únavný styl, opravdová dřina, ale je to jako droga, to se nedá dělat ve volných chvílích. A baví mě to. Mám rád, když se mladí kytaristé po koncertě přijdou zeptat, jak to hraju, protože to je dobrá škola.

Hrajete a vystupujete už dlouhá léta, z kluka s kytarou jste se stal respektovanou osobností. Z čeho dnes pramení vaše uspokojení?
Mám velké štěstí a opravdu si toho moc vážím, že na mě chodí daleko mladší lidi, než jsem sám. Jestli mám nějaký problém, tak v tom, že přemýšlím, jak to zúročit. To už nejsou vrstevníci, se kterými jsme potom šli třeba někam pařit, ale chodí generace lidí, se kterými už soukromě nijak do styku většinou nepřijdu. Takže člověk je víc odkázaný sám na sebe, a o to těžší je vyrovnat se s tím. Když vidím, kolik lidí chodí na koncerty, jsem pochopitelně rád, ale v duchu si říkám, bacha, je potřeba to zklidnit a vymyslet něco nového. Je to zodpovědnost a toho červíka pochybností v sobě mám, abych neskončil jako Strýček Jedlička a infantilně neříkal pořád totéž.

Máte nabito i v posluchárnách vysokých škol. Čím podle vás mladé oslovujete?
Snad se mi daří nebrat se tak strašně vážně. Kdybych psal výpověď úměrnou svému věku, tak by třeba chodili vrstevníci, no ale není mi dáno, já nejsem žádný mluvčí generace ani básník, který dokáže reflektovat, co se momentálně kolem děje. Když chci do textu dostat něco o sobě, tak to spíš už preventivně shazuju. Jsem ovlivněn Suchým, Šlitrem, Vodňanským, Skoumalem a potažmo i Peterajem s Vargou, a tak si na těch koncertech dělám vlastně radost sám sobě. Ale snažím se aspoň poctivě připravovat a neodbývat to. A jsem rád, že to baví i někoho jiného.

Kromě říkanek, jimiž kořeníte své koncerty, jsou v oběhu i nejrůznější pirátské nahrávky z vaší minulosti. Jak se k nim stavíte?
Já je samozřejmě taky mám, ale pro mě je to období uzavřené. Pokud ty pásky někoho baví, cítí v nich jakousi mladou energii, je to jeho věc, mně ale nepřísluší se k nim vracet. To bych si v sedmačtyřiceti hrál na dvacetiletého. Celých těch pětadvacet let jsem se pokusil vtělit do olomouckého dvojalba -tam jsem došel a řekl jsem si, že to uzavřu adekvátně svému věku.

Několik let jste strávil s dílem Josefa Kainara. Co jste se při tom dozvěděl?
Doufám, že jsem se díky Kainarovi dozvěděl něco víc o pokoře, o svých schopnostech – díky tomu, že jsem nikdy předtím takhle seriózně necvičil. Taky jsem se dozvěděl něco o pomíjivosti hudebního pozlátka, že stojí za to dělat věci pořádně už kvůli sobě. A samozřejmě je tu i ten nádech jeho doby, udělal jsem si pro sebe takový romantický obrázek mladého Kainara, který skládal písně a psal básně, chodil po Zlíně a voněl po víně.

Byla to perná práce?
Bylo to velké utrpení. První dva roky, při hledání, které písničky tam budou nebo nebudou, jsem bojoval s vědomím, že je vlastně strašná drzost to zkoušet. A upřímně řečeno, dodneška nevím – bál jsem se, že špatně posloužím. Přece jen jsme v jiné době, než byla léta šedesátá, už se nemusí číst mezi řádky, tak jsem tomu přizpůsobil i tu koncepci, muzikantsky využil jiné tóniny, jiné kytary, udělal čistě svůj subjektivní výběr. Ale nejistota zůstávala. Něco jiného je dělat svoje písně, to je přece jenom daleko volnější. Tohle je stokrát zodpovědnější.

Některé z nich se navíc léty staly div ne kultovními, třeba Černá kára…
Samozřejmě po paní Olmerové mě napadla jediná možná interpretka, Zuzana Navarová – kdyby ta mi odmítla, tak bych to asi nedělal a ty písničky by tam nebyly. Aspoň ne ty zásadní, které původně nazpívala Eva Olmerová. Ale Zuzana byla sama autorka, věděla, o čem zpívá, měla v tom jasno, byla zralá…

Chystáte se – až si odpočinete a dáte se do pořádku – na větší práci. Jistě už máte představu, co to bude.
Plánů mám několik. Například mám už asi deset let zaranžovanou desku, kterou jsem pořád odkládal. Je to asi dvacet písniček napsaných pro divadlo, některé z nich budu možná muset přetextovat, protože ta původní slova jsou příliš svázána s dějem. Pak si pozvu pár muzikantů, řekl jsem si, že to bude jen malá intimní kapela, myslel jsem si na jazzmany, kteří zahrajou levou zadní cokoliv. Něco, jako má třeba Sting – to je jen příklad, proboha, ne že bych se s ním srovnával, ale aby to mělo ten vzduch, tu lehkost, jednoduché aranže, prostě šťávu. Chci mladé hráče, aby tam byla ta energie a aby se lidi nekoukali jen na starého fotra.

Napadlo vás po Kainarovi pokračovat ještě s něčím podobným?
Komerčně uvažováno, asi by se to nabízelo. Ale já na ty „dvojky“ zas tolik nevěřím. Zato mě napadlo, že bych se teď zase mohl vrátit k vlastnímu psaní. Když jsem v souvislosti s prací na Kainarovi poslouchal všechny ty krásné jazzové standardy, říkal jsem si, že bych v jeho stylu mohl zkusit nějaké otextovat sám. Třeba by to zase trvalo pět let, ale nebyl by to tentokrát výběr z cizího. Mám už nějaké poznámky a zkusím do toho dostat svou současnou náladu. Ale na to potřebuju čas a soustředění.

A není už také načase sdělit něco vážného i o sobě?
Já to vždycky řeším kompromisem. Jako u Jiřího Suchého, za jehož žáka se považuji, taky začínám u sloganu, který mě někam dovede -kam, to neovlivním. Když z toho vyleze něco osobnějšího, hned se to snažím nějak shodit, to je styl, který mi vyhovuje. Abych se nebral tak extrémně vážně. Je pravda, že bych se v budoucnu chtěl dopracovat k nějaké důležitější výpovědi, ale i pak to asi pojmu nějakou hravou formou, pozitivně, protože ty věci koneckonců dělám jako autoterapii.

(Lidové noviny, 7.4.2005)